V letošním roce si připomínáme sté výročí narození jednoho z předních českých skladatelů Viktora Kalabise. Nadační fond Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové, který vznikl v roce 2000 s cílem propagovat Kalabisovu tvorbu, inicioval při příležitosti tohoto výročí velkorysý projekt nazvaný KALABIS100. V jeho rámci podpoří v roce 2023 více než dvě desítky koncertů, na nichž zazní skladatelova díla. Slavnostního zahájení tohoto projektu se ujal orchestr PKF – Prague Philharmonia, který do programu svého koncertu 15. ledna 2023 ve Dvořákově síni Rudolfina zařadil jako první číslo Kalabisovy Symfonické variace pro velký orchestr op. 24.
Melancholické téma Variací přednáší sólová flétna. Pomalý nenápadný doprovod různých orchestrálních sekcí, které se postupně k flétně připojují, jako by ještě měl zesilovat pocit opuštěnosti. Variace, které následují, jsou důmyslně propracované a jedna po druhé se od tématu stále více vzdalují. Před závěrem skladby se ozve pikola: hraje prostinkou několikatónovou melodii, jako by si malé dítě někde v dálce pískalo na píšťalku. Variace by touto dětskou melodií mohly končit a rozplynout se v pianissimu. Autor však překvapí posluchače dvěma absolutně nečekanými hřmotnými tutti sforzaty, která působí po dětské píšťalce až agresivně. Ale nakonec se tok hudby přece jen vrátí do tiché dynamiky: skladbu uzavírají pomalá pianissimová pizzicata, v nichž můžeme slyšet tajemné váhavé (odcházející?) kroky.
Průběh Kalabisových Symfonických variací je natolik nápaditý, barvitý a tak plný nejrůznějších zajímavých peripetií, že bychom toto dílo klidně mohli vnímat jako programní skladbu. A velice pravděpodobně k nim tak přistupoval i dirigent Emmanuel Villaume. Náročnou partituru měl viditelně prostudovanou do posledního detailu a věděl zcela přesně, co v kterém místě stojí za pozornost. Vedl orchestr zřetelnými a čitelnými gesty, která byla nezřídka značně osobitá, ale vždy naprosto funkční. Orchestr reagoval skvěle a bylo vidět, že si se svým dirigentem dobře rozumí. Provedení Kalabisových Variací sneslo ta nejpřísnější měřítka a bylo důstojným zahájením projektu KALABIS100.
Druhým číslem programu byl oblíbený Klavírní koncert č. 23 A dur KV 488 Wolfganga Amadea Mozarta. Jako sólista v něm vystoupil čtyřiašedesátiletý kanadský pianista Louis Lortie. V životopisu tohoto klavíristy se mimo jiné dočteme, že jeho umění měli možnost ocenit posluchači na pěti kontinentech, že má neobyčejně široký repertoár, že vystupoval s nejvýznamnějšími orchestry a dirigenty a že realizoval téměř šest desítek nahrávacích projektů, většinu z nich u společnosti Chandos. Mozarta hrál Lortie mile, bezproblémově, výrazově čistě, upřímně, citlivě a bez velkých gest. V rychlých větách mohli posluchači ocenit jeho výbornou lehkou prstovou techniku. Lortie hrál Mozartův koncert s viditelným potěšením a bylo zjevné, že ho má ho dokonale zažitý. Lehce, vzdušně a s jiskrou hrál i orchestr. Zvláštní zmínku si zaslouží sekce dřev, která dodávala Mozartovým melodiím okouzlující průzračnost. Obecenstvo ocenilo příjemné provedení Mozartova koncertu vřelým potleskem, za který se Lortie odvděčil přídavkem: Mozartovou Fantazií d moll KV 397. Hrál ji překvapivě „romanticky“, s velkými rubaty, s bohatou pedalizací, zároveň však také s řadou zajímavých a neotřelých nápadů. Ne všechny mě, přiznávám, nadchly, ale v žádném případě jsem se nenudil.
Po přestávce zazněla Schumannova Symfonie č. 3 Es dur op. 97 „Rýnská“. První věta měla slavnostní lesk, o který se zasloužily především zářivé žestě. Druhou větu nadepsal Schumann Scherzo, ale tempo uvádí „velmi mírné“. Líbezná třídobá melodie krajních částí této věty má ráz ländleru. Také třetí věta má předepsané pomalé tempo. Můžeme ji nejspíš vnímat jako přírodní idylu či jako nokturno. Hlavní úlohu v ní mají dřeva a smyčce, z žesťů tu uslyšíme jen dvojici lesních rohů, které propůjčují řadě míst této věty jakýsi „lesní“ kolorit. Ke čtvrté větě, taktéž pomalé, inspiroval Schumanna slavnostní obřad, jehož se zúčastnil ve velkolepé kolínské katedrále. Velebně plynoucí hudba vyvolává představu impozantních katedrálních prostor, a bohatě exponované žestě evokují zvuk varhan. Rychlá finální věta má téměř taneční charakter, časté synkopy a posunuté akcenty jí místy propůjčují až rustikální ráz. Z celé této věty doslova tryská optimismus a dobrá nálada. Emmanuel Villaume dirigoval Schumannovu „Rýnskou“ inspirovaně a s obdivuhodným elánem a dokázal vytěžit z její partitury maximum. Provedení bylo barvité, bohatě plasticky modelované, detailně propracované a po všech stránkách naprosto přesvědčivé. Orchestr hrál soustředěně a se sympatickým zaujetím a zaslouží si jen slova chvály. Jak dirigent, tak orchestrální hráči na tomto koncertě znovu potvrdili své vysoké umělecké kvality.
