Jeden z nejuznávanějších polských souborů, specializujících se na autentický provoz staré hudby se představil v neděli 16. září v Příboru. Orkiestra Historyczna v příborském kostele sv. Valentina vystoupila spolu s belgickým flétnistou Bartholdem Kuijkenem. Zazněly skladby Georga Philippa Telemanna, Carla Philippa Emanuela Bacha a Františka Bendy.
Rozehřívací start koncertu patřil Georgu Philippu Telemannovi a byl to ideální začátek. Jeho Ouverture h moll je šestidílná instrumentální suita, složená z tanců různého tempa a charakteru. Polští muzikanti se napoprvé předvedli ve fugatu první části jasnými a zřetelnými liniemi frází a živelně odvázanou dynamikou. Gavotte byla protkána virtuózními pasážemi v prvních houslích, následující Loure naopak zaujal svou zdrženlivostí a přitlumeným výrazem. Temperament nechyběl následujícím Rejouissance a La Bravoure, která zaujala skvělou mobilitou agogiky. Menuet nepostrádal synkopickou roztančenost a jeho melodicky půvabné trio v sólových houslích umělecké vedoucí Martyny Pastuszky za doprovodu pizzicato basso continua potěšilo čistotou, elegancí a témbrovou krásou. Telemannova skladba hned na první dobrou jasně deklarovala, proč byl tento skladatel ve své době považován za nejlepšího autora v celém Německu.
I druhá skladba večera byla z pera stejného skladatele. Telemannův Koncert D dur pro flétnu, smyčce a basso continuo přednesl pokorně vyhlížející Belgičan Barthold Kuijken. Barokní flétna je nástroj s mimořádně teplým, lahodným a kulatým tónem, sólista potěšil spíše než technickou exkluzivitou svou mimořádnou muzikalitou, s níž vykroužil citlivě všechny fráze. Hrál s neskrývanou interpretační svobodou, v taktu se nevázal ani tak striktní délkou not, jako spíše jejich korelací a komunikací s dalšími nástroji. Jeho rubata byla jednoduše skvostná.
Sinfonia C dur Carla Philippa Emanuela Bacha zaujala zvukovými efekty, zjitřenou dynamikou se zvukomalbou, echo efekty a tragickým vzruchem svědčícím nejen o rokokové ležérnosti závěrečné věty, nýbrž i o inspiraci hnutím Sturm und Drung. Nejkrásněji vyzněla poslední věta Allegretto s dynamicky vtipně vykreslenou chromatikou v melodii nad basovou prodlevou. Jasná evokace zámeckého plesu v kontrastu s tímto hudebním vtípkem se povedla znamenitě.
Závěr patřil českému mistrovi Františku Bendovi (Koncert e moll pro flétnu a orchestr), jehož housle v Evropě svého času iniciovaly dobrý zvuk českých muzikantů a skladatelů. První věta Allegro con brio zněla energicky, rytmicky svěže, též sólová kadence flétny Kuijkena v závěru vyzněla báječně. Následující Adagio nejvíc zaujalo názvukem lidové intonace v melodii nad basovou prodlevou. Estetika hry na cembalo s tlumícím pedálem ještě více zdůraznila atmosféru rustikální venkovské scenérie, do níž se sólový part belgického flétnisty projektoval bezmála na způsob ptačího trylkování. Třetí věta Presto zněla se scherzovým i dramatickým rázem.
Po rovněž výtečném španělském ansámblu Vespres d´Arnadí s úchvatnou mezzosopranistkou Martou Infante, který vystoupil na SHF o den dříve, potěšila Orkiestra Historyczna rovněž prvotřídní sehraností, koncentrací a vitální, místy až živočišnou muzikalitou, která z muzikantů sršela. Během koncertu hýřili úsměvy, sympatické bylo, že po každé skladbě členové bedlivě kontrolovali ladění (věc, která není běžná) a nevykolejily je ani úskalí v závěru, kdy houslistovi během hry praskla struna a hned poté spadnul na zem jiné houslistce hadřík.
Po přídavku, jehož se na přání Pastuszky ujal Kuijken (který vtipně komentoval přání umělecké vedoucí souboru slovy „She is a boss“), publikum vyprovodilo báječné muzikanty potleskem vestoje. Tentokrát to bylo naprosto zasloužené. Stará hudba v takovéto interpretaci bavila víc, než o dvě staletí novější, mnohdy hráčsky jen stereotypně omílané romantické kánony.