Lednicko-valtický hudební festival si pro zahajovací koncert svého VI. ročníku připravil obzvláště lákavý program světové úrovně – v jízdárně zámku Valtice vystoupil v sobotu 2. října orchestr Ensemble Matheus pod vedením Jeana-Christopha Spinosi společně s jednou z největších hvězd současné mezinárodní hudební scény, kontratenoristou Jakubem Józefem Orlińskim. Čeští posluchači tak měli vůbec poprvé možnost poslechnout si proslulého zpěváka na své domácí půdě. Společně s nimi vystoupila v několika skladbách také mandolinistka Anna Schivazappa.
Stejně jako dramaturgický koncept letošního festivalového ročníku, patřil i program sobotního večera výhradně Antoniu Vivaldimu, jehož 280 let od úmrtí si tento rok připomínáme. Ačkoliv by se mohlo zdát, že při Vivaldiho oblibě mezi posluchači a množství pozoruhodných děl, která skladatel za svůj život zkomponoval, musí být vytvoření kvalitní dramaturgie takříkajíc „brnkačka“, vybalancovat program tak, aby měl koncert jasný dramaturgický vývoj, a přitom zůstával hudebně pestrý a podmanivý, je vskutku nelehký úkol. Sobotní večer zvolil povedenou kombinaci předeher (z vybraných oper), instrumentálních koncertů a operních árií.
Večer zahájila předehra k opeře L’Olimpiade RV 725 – orchestr Ensemble Matheus se prezentoval až neobvykle měkkým, křehkým a elegantním zvukem a spíše, než na pověstné italské vášnivosti stavěl na francouzské citovosti a lehkosti. To však, dle mého, nebylo vůbec na škodu a do jisté míry se jednalo i o vítaný odklon od tradičních interpretací skladatelova díla. Je však důležité dodat, že úplná absence živelnosti se také nekonala, velmi působivé byly zejména dynamické skoky z forte do pianissima a následné delší běhy v této dynamice. Zní to nepochybně jako protimluv, mohlo by se totiž zdát, že delší pianissimo úseky budou zákonitě stát v přímém protikladu k výše zmíněné „živelnosti“ a dramatičnosti interpretace, avšak rychlé figurace a běhy v tiché dynamice dodaly hudbě určitou specifickou napínavost, která stále naléhavěji volala po rozuzlení. V této situaci i menší dynamický skok dokázal posunout celkové hudební vyznění. Zjemnění hudby v interpretaci Ensemble Matheus vnímám osobně veskrze pozitivně, jelikož tato přidaná – lépe snad zvýrazněná – elegance nabídla nezvyklý, avšak hudebně stále validní pohled na Vivaldiho hudbu.
Po operní předehře zazněla první árie večera Sento in seno ch’in pioggia di lagrime (Cítím, že má hruď je v dešti slz) z opery Il Giustino RV 717. Jakub Józef Orliński již v této árii vyložil veškerá svá interpretační esa – nádhernou barvu hlasu, jasný a intonačně čistý tón a k tomu impozantní práci s dechem, dynamikou i výrazem. Způsob, jakým Orliński staví fráze, dává tušit nejen naprostou muzikálnost, ale také hluboké porozumění zpívanému textu, které se ve zpěvákově nastudování neustále odráží. Orlińského fráze dokáží vyjádřit dramatický spád i hlubokou emocionalitu a vždy slouží textu, nikdy pouhé exhibici zpěváka, a to je možná Orlińského největší přednost. Tím spíše, že pěvecké kvality by na to určitě měl, avšak celkový hudební obraz by tím utrpěl. Neméně povedená byla také následující árie Mentre dormi amor fomenti (Zatímco spíš, láska sílí) z opery L’Olimpiade, jejíž předehra sobotní večer zahájila. Zde si zaslouží pochvalu především obzvláště dechberoucí průtahy a bezchybně vyartikulovaná a melodicky skvěle srozumitelná melismata. Sporné snad byly jen ozdobné trylky cembalisty (symbolizující snad zpěv ptáků), které nejenže do hudby vtrhly poněkud nečekaně, ale navíc se ani moc dobře nepojily s Orlińského zpěvem. V samotném ritornelu již sice tolik nevadily, zcela přirozeně však také nepůsobily.
Po operních áriích nastal opět čas na instrumentální hudbu, tentokrát v podobě Komorního koncertu D dur RV 93 s mandolínou v čele. Anna Schivazappa okouzlila především citlivou hrou inégal a ve druhé větě koncertu (Largo) obzvláště svým nakládáním s dynamikou. Neméně dobrá byla také hra diminucí. V kantátě Cessate, omai cessate (Přestaňte, přestaňte již) RV 684 Orliński potvrdil, že i dlouhým sekvenčním plochám dokáže vtisknout osobité vyznění u každé fráze. Po přestávce následovala ještě předehra z opery Farnace RV 711 (která ostatně v rámci festivalu zazní v kompletním jevištním provedení), árie Qual serpe tortuosa (Jaký to lstivý had) z La fida ninfa (Věrná nymfa) RV 714, ve které zpěvák povedeně zpodobnil i hadí stisk a ztrátu dechu, a árie Vedrò con mio diletto (Uvidím se s mým milovaným) z opery Il Giustino.
Další a současně poslední instrumentální vložku představoval Koncert pro dvoje housle D dur RV 513, ve kterém se do té doby dirigující Jean-Christophe Spinosi chopil houslí a společně s koncertní mistryní Laurence Paugam provedl ony sólové party. Spinosiho hra byla energická, dramatická a méně „učesaná“ než u zbytku orchestru. Navzdory skutečnosti, že houslista neměl žádnou příležitost se před sólovým partem rozehrát a navíc dál řídil ansámbl, se jednalo o nadprůměrný výkon, který byl uhrančivý především Spinosiho prací s barvou tónu. Ostatně duet ve třetí větě koncertu (Allegro) přímo přetékal intimitou, která se i fyzicky manifestovala stále těsnější blízkostí obou interpretů. I zde je třeba vyzdvihnout hru inégal, a to u obou houslistů. Skladba svým umístěním v programu akcentovala postupnou gradaci večera.
Sólové housle si dirigent podržel také v následující árii Sovente il sole z opery Andromeda liberata (Osvobozená Andromeda) RV Anh. 117. Spojení Orlińského hlasu a Spinosiho houslí bylo vkusné a prodchnuté křehkou emocionalitou, pro mne osobně se jednalo o jeden z (velmi něžných!) vrcholů koncertu. Závěrečná árie Gemo in punto e fremo z L’Olimpiade se stala tím pomyslný zlatým hřebem večera – oblíbená árie v energickém provedení, s bezchybným zpěvem a pevnou oporou orchestru. K ohromné radosti posluchačů zazněly ještě přídavky Sol da te, mio dolce amore z Vivaldiho Orlando furioso RV 728 a Agitato da fiere tempeste z Händelovy opery Riccardo Primo HWV 23. V tomto přídavku zazněla také příčná barokní flétna v provedení Radky Kubínové.
Zahajovací koncert vzbuzoval svým pozoruhodným programem i hvězdným obsazením velká očekávání. Troufám si – a to i zcela za sebe – tvrdit, že mnohá tato očekávání byla mnohonásobně překonána. Lednicko-valtický festival svým úvodním koncertem hodil rukavici do ringu nejen pro jiné, často mnohem větší festivaly s dlouholetou tradicí, ale také částečně sám pro sebe. Avšak zdá se, že mnohé další dramaturgické i interpretační vrcholy festivalu nás teprve čekají. A to je, myslím, více než úctyhodná vizitka nejen festivalu, ale i jeho organizátorů.
