Ilja Hurník nazval ve svém průvodním slově ke koncertu Talichova komorního orchestru (26. 2., Lichtenštejnský palác, Sál Martinů HAMU) Leoše Janáčka přiléhavě „osamoceným poutníkem“. (Smutné, že i po osmdesáti letech je jím v podstatě dosud.) Pocta, jež předjímala letošní skladatelovo výročí, představila výsek z jeho komorního díla – violoncellovou Pohádku , oba smyčcová kvarteta a smyčcovou Suitu . Violoncellistka Margit Klepáčová hrála Pohádku se svým partnerem Jaromírem Klepáčem zasvěceně s vědomím všech stylových souvislostí a její temperamentní podání bylo přes několik intonačních přehmatů příjemné. Smyčcové kvartety si mezi sebe rozdělily dva soubory: Talichův komorní orchestr (1. smyčcový kvartet Z podnětu L. N. Tolstého Kreutzerovy sonáty ) a Talichovo kvarteto (2. smyčcový kvartet Listy důvěrné ). Jestliže Listy důvěrné byly v podání kvarteta strhující a bezproblémové, tak 1. kvartet nastolil relevantní otázku úprav. Nakolik je únosné platit za popularizaci Janáčkovy hudby úpravou, která při vší dobré snaze posune dílo jinam. Prostě patnáct lidí nemůže docílit původního výrazu čtyř nástrojů; ostrost, údernost, naléhavost a drama se uhladí. Závěrečná Suita byla Janem Talichem výborně nastudována a orchestrem dobře realizována.
