Heroická atmosféra v americkém duchu charakterizovala třetí abonentní koncert cyklu Filharmonie doma II. Brněnští filharmonikové uvedli pod taktovkou Case Scaglioneho a pod záštitou Amerického velvyslanectví v Praze dvě skladby z pera klasiků americké národní hudby a Beethovenovu Eroicu.
Dříve, než zazněly první tóny Tří míst v Nové Anglii Charlese Ivese, uvedl dirigent několika slovy dramaturgickou koncepci večera a upozornil na zajímavosti v jednotlivých skladbách. Charles Ives dosud na našich pódiích příliš nezdomácněl, jakkoliv je jeho tvorba navýsost moderní, zajímavá a reprezentuje národní směr americké hudby. Spojuje v sobě v klasické hudbě vzdělaného umělce, jenž do ní integroval černošské spirituály, městské i vojenské dechovky, prostředky populární a lidové hudby, stejně jako polytonalitu, porytmiku, klastry, mikrotonalitu apod. Jeho hudba si určitě zaslouží pozornost. Lincolnův portrét pro vypravěče a orchestr Aarona Coplanda civilně, přirozeně a bez patosu přednesl americký herec Brian Caspe; zpaměti s mikroportem, nikoliv do mikrofonu, což skladbě dodalo na autentičnosti a hloubce. Copland, Američan židovského původu, studoval jako řada jiných významných autorů 20. století v Paříži u Nadii Boulanger a později v Tanglewoodu mj. spolu s Bohuslavem Martinů učil Jana Nováka, jehož oratorium Dido uvedla filharmonie o tři týdny dříve. Skladba vznikla v roce 1942 na objednávku petrohradského rodáka židovského původu Andre Kostelanetze a měla za úkol zdůraznit pocit vlastenectví, svobody, hrdinství a zejména osvícenosti a etických postojů politických představitelů. Což je zvlášť v dnešní době, typické absencí jakýchkoliv skutečných politických a společenských, tím méně duchovních vizí a osobností navýsost důležité. Melodram vychází z Lincolnových projevů a je proložen charakteristikami jeho osobnosti, jež na dlouho dopředu nasměrovala vývoj své země a výrazným způsobem se zasadila o rasové zrovnoprávnění, zrušení otroctví a šíření demokracie.
Třetí symfonii věnoval Ludwig van Beethoven Napoleonovi. Po jeho korunovaci nicméně první stránky partitury roztrhal a opatřil ji neutrálním názvem Eroica. Čtyřvětá symfonie je apoteózou hrdinství a významu velkých osobností pro společnost. Každý z nás, i ti dokonalí a největší, máme své krize, pochyby o správnosti své cesty a jednání a všichni jsme si rovni tváří tvář smrti, jejíž téma zde zaznělo v symfonické tvorbě vůbec poprvé.
Velkou zásluhu na celkově vynikajícím koncertě měl svěží a bezprostřední, entuziastický, svým způsobem trochu showman, ale přirozený a dokonalý profesionál Case Scaglione. Mladý dirigent, Američan, který se do hudby své domoviny dokáže vžít lépe, zvlášť v případě skladeb z amerických dějin, využívajících narážky a odkazy, které Evropanovi tak do detailu známy nejsou. Barevně i zvukově vyvážený, sjednocený orchestr zněl v plné síle, sebevědomě, jistě, přesně. Perfektní byl i v rytmu, což zejména ve druhé větě Ivesovy skladby, kdy jdou dvě kapely proti sobě, nebylo vůbec jednoduché. Hráčské hygieně orchestru prospělo zařazení vídeňské klasiky, kde je každá technická nedokonalost a nesouhra slyšet.
Pokud je dramaturgie smysluplně a dobře vystavěná, nezaleknou se posluchači ani „modernějších“ skladeb a budou se postupně otevírat a sami od sebe zajímat o novější a současnější tvorbu. Je to běh na dlouhou trať, který se ale po všech stránkách vyplatí. Odměnou všem bude i nový, moderní koncertní sál, v němž bude znít moderní, současná hudba, tak jak je to ostatně v Brně už od dob Janáčka zvykem. Po oba večery byl sál plný, posluchači pozorně naslouchali a odměnili účinkující dlouhým potleskem ve stoje.
