Vídeňské publikum mělo během letošních Wiener Festwochen janáčkovské hody, což mu kolegiálně přejeme. Stěžejní festivalovou událostí se dle očekávání stala epochální inscenace opery Z mrtvého domu v režii Patrice Chéreaua a pod taktovkou Pierra Bouleze.
Jako „doprovodnou“ akci festival navíc přichystal v koprodukci s Klangforum Wien sérii tří koncertů s názvem Ein Fest für Leoš Janáček. Na prvních dvou zněla Janáčkova hudba v kombinaci s díly Schönberga, Mahlera a Ligetiho.
Poslední koncert, který se uskutečnil v budově Konzerthausu 12. května odpoledne, tedy jen pár hodin před premiérou Z mrtvého domu, byl monotematický. Zazněl na něm Zápisník zmizelého , tentokrát ovšem nikoli za doprovodu klavíru, nýbrž v úpravě pro komorní ansámbl, kterou roku 2003 vytvořil holandský skladatel a klarinetista Geert van Keulen.
Nejedná se o ojedinělý pokus instrumentovat tento cyklus, který je spíše jakousi dramatickou kantátou. Vypjatá a přímočará emocionalita příběhu vesnického chlapce Janíčka, který se vášnivě zamiluje do cikánky a kvůli ní hodí za hlavu celý dosavadní život, jistěže vybízí k domalování „operními“ barvami. Přesto výsledek nepovažuji za jednoznačný. Vždy jsem měla za to, že klavír v tomto díle představuje něco jako partnera či zpovědníka, nebo snad onen pomyslný deník, s nímž mladý člověk vede vzrušený vnitřní dialog a poděluje se o své první milostné vzplanutí. Přidání orchestru mi přijde jako narušení této intimity.
Soubor Klangforum Wien, specializující se na hudbu dvacátého a jednadvacátého století, každopádně podal pod taktovkou italsko-argentinského dirigenta Emilia Pomárika precizní výkon. Cikánkou Zefkou byla argentinská mezzosopranistka s příjemným temným hlasem Lorena Espina, tři ženské hlasy interpretovaly Ursula Langmayr, Johanna von der Deken a Daniela Janezic. Pro našince byl však koncert zajímavý především tím, že stěžejní tenorový part přednesl Aleš Briscein, který tak současně debutoval na Wiener Festwochen. A nutno uznat, že obtížný úkol zvládl velmi dobře. Pečlivě dbal na srozumitelnost a význam slov, jeho lyrický hlas zněl pevně, zvučně a vyrovnaně, měl v sobě svěžest, jas a energii. Závěrečné vysoké C vyzpíval zcela volně a přirozeně.
Briscein je v současnosti bezesporu naším nejnadanějším tenoristou. O svém talentu koneckonců přesvědčil v menších rolích i vedení pařížské Národní opery, která mu svěřila roli Jeníka v chystané inscenaci Prodané nevěsty. Jak s touto velkou šancí naloží, bude záležet na něm.
