Hudebněvizuální večer Letních slavností staré hudby 2023 v pražském kulturním centru Vzlet v centru Vršovic (29. 7.) rafinovaně potvrdil, že festivalové idea symbolické oslavy múz je správná. Tentokrát na vše dohlížela z Olympu Terpsichoré, múza tance. Nebylo náhodné, že se vše točilo kolem polského souboru Cracovia Danza Ballet (umělecká vedoucí Romana Angel), jehož filigránsky dokonalé umění se pokusila podpořit Capella Ornamentata, řízená cinkenistou Richardem Šedou. A bylo přirozené, že večer podepřel pražský Polský institut, což je třeba pochválit.
Ideovým východiskem představení byla ambiciózní a „kosmopolitní“ osobnost Bony Sforzy, vlivné manželky polského krále Zikmunda I. Jako příslušnice známého italské rodu, za nímž bylo mnoho dobrého i zlého, nemohla být v cizí zemi bez kultury, etikety a zvyků své rodné země, tedy i dvorského tance, který byl důležitým vyjadřovacím médiem evropské šlechty 16. a 17. století. Koneckonců „tanec ve formě plesů a tanečních zábav znamenal pro renesančního šlechtice společenskou povinnost“.
Nejsem odborníkem na jakýkoliv tanec, ale z pozice laického diváka jsem byl nadšen konceptem fiktivního plesu, choreografií osmi tanečnic a tanečníků v působivých kostýmech s nezbytnými symbolickými maskami i postavou šaška, který vtipně čeřil galantní napětí mezi urozenými „pávy a pávicemi“. Okouzlující byl parodický tanec s meči či stylizovaná volta se „zvedačkami“, jež byla podle mého pocitu docela uměřená a pochybuji, že odrážela skandalózní tance v uzavřených královských dvorech například Bony Sforzy nebo Alžběty I. Vtipnou nadsázkou fikce „transgenderu“ byla „hra s pravdou“ svým způsobem dokonce aktuální.
Kouzelné šlechtické taneční divadlo mělo podepřít sedm muzikantů. Nepochopil jsem sice, co dělaly v renesanční kapele barokní housle a barokní kytara, ale přijal jsem hru na autentičnost. Ocenil jsem statečnou hru renesančního trombonu a skvělý doprovod violy da gamba. Nevím, jestli falešná hra cinků, amatérské zobcové flétny (vzdálené úrovni českých flétnistek) a diletantské pěvecké vstupy (ještě vzdálenější například světu Hany Blažíkové a Tomáše Krále), které se ocitly pod úrovní mé schopnosti tolerance, byly autentické, ale nechce se mi věřit, že hudební slyšení renesanční šlechty by bylo tak tupé. Mám pocit, že kdyby Bona Sforza slyšela cinkenistu, byl by v lepším případě okamžitě nezaměstnaný… Nicméně hudebním polotovarem jsem si večer zkazit nedal a ze Vzletu jsem odcházel s pocitem, že jsem aspoň maličko nahlédl do rozporuplného, leč vzrušujícího světa vysoké renesanční šlechty.
