5. června v Dvořákově síni Rudolfina zazněla tři díla vybraná do tří (též 3. a 4. 6.) abonentních koncertů České filharmonie z tvorby György Ligetiho, Jana Hanuše a Petra Iljiče Čajkovského. Čekal jsem dokonalé provedení jak vzhledem k pověsti interpretů, tak i jejich zkušenosti ze dvou předchozích koncertů. Moje očekávání bylo v mnohém překonáno. Od nástupu Jiřího Bělohlávka kvalita, přesvědčivost a vitalita filharmoniků jako by stoupala v crescendo sempre. Důvodů bude jistě více, ale je bezesporu opět zřetelně vidět a slyšet orchestr a hráče srovnatelné s těmi ve světě nejuznávanějšími. Přinejmenším na tomto koncertě. Dirigent Tomáš Hanus (1970) sklízí úspěchy na evropských koncertních a operních scénách, a ač má již svůj styl, nezapře precizní školu Bělohlávka. Roman Patočka je jedním ze skupiny udivujících fenoménů mladé houslové generace, která se zdánlivě zázračně zjevila v posledním desetiletí. Patočka, Špaček, Mráček, Vodička, podobně jako o něco dříve Šporcl, Ženatý a další, již dosáhli vrcholné virtuózní dokonalosti, která je dnes předpokladem vstupu do elitního klubu světových houslistů. Zdánlivý zázrak má na svědomí především dlouhodobá, vytrvalá a svědomitá práce neméně skvělých kantorů, za které jmenuji alespoň Ivana Štrause. Bez těchto obětavých a talentovaných „sochařů muzikanta“ by zmíněného fenoménu nebylo.
Čtyřvětý Concert Romänesce György Ligetiho (1923-2006) může překvapit každého, kdo zná jen styl jeho skladeb z pozdějšího období Nové hudby (Apparitions, Lux aeterna, princip mikropolyfonie ap.). Skladba vznikla roku 1951 pod vlivem studia rumunského folklóru, avšak při orchestrální zkoušce byla označena za odporující socialistickému realismu a poprvé provedena až roku 1971 po Ligetiho emigraci. Její čtyři části trvají necelou čtvrthodinu a vzájemně navazují attaca. Skladba je to velmi barevná a náladově bohatá, používá zvuků lidových nástrojů či jejich imitací, a dnes je nepochopitelné, čím toto jiskřivé dílo inspirované lidovou tvorbou mohlo ideologické byrokraty dráždit až k zákazu. Aniž bych se zavrtával do detailů míry digitální dokonalosti, provedení filharmoniků i ztvárnění dirigentovo se mi jevilo v každé části i celku dokonale přesvědčivým a působivým.
Koncert pro housle a orchestr op. 112 Jana Hanuše (1915-2004) v provedení Romana Patočky byl jednoznačně vrcholem celého večera. Nejen provedením houslisty a orchestru, ale i účinností kompozice. Dílo bylo napsáno k šedesátinám Václava Snítila. Koncert má tři vzájemně nezávislé věty (Tre pezzi concertante), z nichž první začíná sólovou fantazií – kadencí, stupňující účinek virtuózních prvků houslové techniky až téměř k extázi. Věta má tři základní výrazové charakteristiky, které však spojuje dramaturgický plán v jeden účinný celek, což ostatně platí pro celou skladbu. Druhá část Aria notturna je inspirovaná Goethovou Noční písní. Je lyričtějšího charakteru, ale neopouští výrazové možnosti náročné virtuozity. Třetí věta je jiskřivé Capriccio, sugerující pocit nezdolného optimismu a vitality. Celý koncert je doslova prošpikován náročnou houslovou technikou všeho myslitelného druhu, která však nepůsobí samoúčelně, ale slouží zamýšlenému hudebnímu obrazu. Instrumentace orchestru je velmi bohatá a nápaditá, aniž by však kdekoli zahlcovala zvuk sólových houslí, což je jistě i zásluha citlivé spolupráce dirigenta a filharmoniků. Ač orchestrální party nejsou jednoduché, hlasy houslí a orchestru navazovaly s přesností a zřetelností zkušeného kvarteta. Je to skladba velmi moderní, nicméně není samoúčelně podřízena žádné kompoziční doktríně. Je však velmi obtížná a složitá, houslový part je kaskadérským slalomem mezi krkolomnými nástrahami, a pokud by neměla tak dokonalé a chápající interprety, zhroutila by se v nepřehledně zmatenou změť. Hlavní zásluhu na tomto úžasném provedení má bezesporu Roman Patočka, jehož výkon možno stavět vedle kreací nejskvělejších virtuosů houslí. Díky jeho umění tento koncert vystoupil z černi notového zápisu do záře nejzajímavějších houslových koncertů 2. poloviny 20. století. Nadšeně bouřícímu publiku přidal sólista mistrovsky vystřižené Scherzo Fritze Kreislera.
Závěrečná Symfonie č. 4 f moll op. 36 Petra Iljiče Čajkovského je rozlehlé dílo z období prvního životního přelomu, kdy silně a bolestně prožíval existenciální neukotvenost a nejistotu. Ve své přecitlivé introvertní duši zápasil se svou odlišností, a zoufale se snažil najít ve světě, jenž se mu jevil cizí, štěstí, klid a lásku. V tehdejší konvencemi spoutané společnosti se snažil přizpůsobit jejím pravidlům, což vždy nakonec vedlo k dalším vnitřním krizím a uzavření se do samoty bolně dramatických citů a hudebních představ. Symfonie je výpověď o osudovosti, neodvratnosti, naději, zápasu i marnosti snah. Dílo věnoval své věrné platonické přítelkyni a mecenášce, hraběnce von Meck. V jednom z dopisů se jí svěřil: „… Neúprosný osud se však připomíná. Nikdo si tě nevšímá, nikdo se neotočí, aby spatřil tvoji osamělost! Kdo však praví, že život je smutný?… Raduj se ze štěstí druhých a budeš moci žít dál …“ Tyto věty možná nejvýstižněji vyjadřují zamýšlený obsah a poselství celé symfonie. Tomáš Hanus dílo nijak nemírnil, pojal jej v odpovídající velkoruské velkoleposti i sentimentalitě. Úvodní fanfáry žesťů více než osudovostí drtily téměř imperiální bombastičností – jako když Putin vychází ze zlatých dveří sálu kremelského paláce. 2. věta Andantino in modo di canzona mělo občas téměř přízračnou atmosféru dlouhého, melancholicky těžkého tance. Třetí pizzicatové Scherzo mi vždy evokuje dlouhý večer s balalajkami. Finale, uvedené mocným výstřelem prvního akordu plálo skutečně con fuoco. Vyvolávalo pocit, že chybí jen velkolepé baletní ztvárnění. Musím konstatovat, že ač tato symfonie není k mé škodě z těch, co mne oslovují, orchestr i dirigent ji provedli s interpretačním mistrovstvím a dokonalostí přesně v tom duchu a v atmosféře, jež by musela potěšit i nejnáročnějšího ruského patriota.
