Zážitkově: na dirigentském pultu odtikává čas, v době začátku koncertu – 20:00 – digitální stopky ukazují patnáct minut, na pódiu není žádná živá bytost, pouze ve skupinkách rozmístěné metronomy, v auditoriu to tiše šumí,ve 20:05 se jako mávnutím kouzelného proutku zvedá mechanismus nad pódiem, sto metronomů se roztiká a lidé v hledišti Nové scény s tím, jak jim dochází, že už to začalo, zvolna umlkají. Postupem času se zvuková tříšť na pódiu „čistí“, metronomům jednomu po druhém „dochází dech“, čím méně jich dosud tiká, tím pozorněji lidé akci sledují, až nakonec zbývá jediný – a ač od šéfdirigenta Orchestru Berg Petera Vrábela vím, že je to jeden z těch spolehlivějších a že je načasovaný na osm minut, přeji si, aby vydržel co nejdéle, protože je mi líto, že bude za chvíli po všem – a je po všem. Koncert pokračuje dál jako multimediální představení s videoprojekcí, hudbou Györgye Ligetiho, Aarona Coplanda a Louise Andriessena a taneční skupinou DekkaDancers .
Analyticky: svůj květnový koncert realizoval Orchestr Berg ve spolupráci s Baletem Národního divadla, který poskytl prostor Nové scény a dodal do tvůrčího týmu členy sdružení DekkaDancers – choreografy Tomáše Rychetského a Viktora Konvalinku a videoumělce Pavla Hejného . Přestože projekt „timINg“ měl podtitul „koncert“ (koncert pro osm tanečníků a orchestr), divadelní rozměr převládl a při poslední skladbě – Andriessenových Dances , kdy už realita tanečníků a pohybové akce přiznaně na scéně dominovala a videoprojekce jí zdatně sekundovala, jsem se na úvodní Ligetiho Symfonickou báseň pro 100 metronomů rozpomínala téměř jako na chudou příbuznou všeho, co po ní následovalo.
A hudebně toho následovalo docela hodně: Ligetiho introvertní, koncentrované Ramifications byly velmi citlivě zařazeny za metronomový happening, s nímž mají filosoficky leccos společného, na první poslech především detekci rozpadu a strukturace jako neoddělitelných projevů téhož procesu, jímž je život sám, ale který současně umožňuje bezpočet projekcí, jak bylo patrné z režijního uchopení projektu Petrou Tejnorovou a Lukášem Trpišovským . V Ligetiho skladbách poskytli hudbě ještě dostatek autonomie, což bylo ku prospěchu zejména Ramifications – videoprojekce na osmi velkých monitorech, z nichž každý reprezentoval realitu jednoho z tanečníků, byla černobílá a statická a nepoutala sice pozornost primárně, ale pokud ji člověk zahrnul do zorného úhlu, dokázala ji hudbě upřít. Tanečníci, dosud na scéně přítomní v orchestru, se zviditelnili až v následujícím Koncertu pro klarinet a orchestr Aarona Coplanda, v němž jako sólista exceloval Irvin Venyš . Pokud bylo dramaturgickým záměrem zastřít prvoplánovou efektnost skladby scénickou akcí a přesměrováním roviny vnímání z abstraktních náznaků do (osmi) dějových fragmentů včetně proměny ve video-projekci z černobílé do barvy, pak se zdařilo. Osobně by mi hudba bývala stačila, nutno ovšem podotknout, že režie byla empatická – hudbou se inspirovala, byla k ní i ohleduplná, nikterak ji nevykládala (naštěstí), ale až na několik málo výjimek – třeba když nechali sólistu, který hrál svůj part zpaměti, zajít za pódium a jakoby „aktivovat“ tanečníky – si šla svými vlastními cestami za svými vlastními příběhy. V Andriessenových Dances tak poněkud zanikl part i projev výborné Barbory Sojkové (skladba je psána pro soprán a komorní orchestr).
Orchestr Berg uvedl koncert tři dny po sobě – 9., 10. a 11. května – každý den to bylo trochu jiné, a řekla bych, že i propracovanější – tak, jak tomu bývá u scénických záležitostí, kde představení ještě nějaký čas po premiéře zkušenostmi z provozování dozrává. První den například hudebníci nedovolili poslednímu tikajícímu metronomu dotikat do ticha (druhý den už ano) a nedokázali konceptuálně uchopit ani opožděný start jiného metronomu, který se neplánovaně „rozběhl“ během Ramifications. Ostatně, i za časem osmi minut na Ligetiho „symfonickou báseň“ byly, myslím, obavy z reakce publika – a zčásti jistě právem: i pro skladatele byla premiéra v roce 1962 traumatizujícím zážitkem (nizozemská televize zařadila nakonec do vysílání místo záznamu z premiéry fotbalový zápas). Po loňském Schwarz auf weiss byl TimINg dosud nejsofistikovanějším projektem Orchestru Berg – orchestr zjevně obsazuje u nás prostor, v němž prakticky nemá konkurenci a, což je hlavní, orientuje se v aktuálním tuzemském hudebně-kulturním prostředí a má co nabídnout. Ligetiho 100 metronomů měli odvahu uvést v české premiéře, metronomy si sehnali od přátel a příznivců (což nebylo snadné, Ligeti žádá mechanické metronomy) a já doufám, že povzbuzeni dobrým ohlasem, zrealizují třeba ještě někdy „skladbu“ i v delší verzi.
