U příležitosti životního jubilea skladatele, dirigenta, flétnisty a uměleckého ředitele Ostravského centra nové hudby Petra Kotíka připravilo Ostravské centrum nové hudby dvojici „narozeninových“ koncertů. Program obou večerů (26. dubna v prostoru PLATO Ostrava, o němž je tento text, a 28. dubna v pražském sálu DOX+) nabídl devět skladeb ve světových premiérách, které všechny vznikly pro tuto příležitost jako osobitý dar, poděkování či hold Petru Kotíkovi, od osmi skladatelů a samotného oslavence, v podání Ostravské bandy a sólistů, pod taktovkami Petra Kotíka, Bruna Ferrandise, Daniela Skály a Jiřího Rožně.
V průběhu večera zazněly stručnější kompozice od Kotíkových přátel a kolegů z Čech i Spojených států, kteří obvykle figurují i v rámci Ostravských dnů, festivalu NODO a dalších projektů Ostravského centra. Každá z nich nabídla poněkud jiný způsob práce se znějící realitou a nezřídka i vlastní pohled na to, kterak Petr Kotík obohatil či zpříjemnil jejich život. Prvním hudebním blahopřáním večera byla skladba Petr’s Charm Philla Niblocka – nepřetržitý tok hudby, měnící se v jemných nuancích dynamiky a ladění, zachovávající typický kompoziční rukopis tohoto amerického skladatele. Ačkoli jsou Niblockovy skladby nejúčinnější v provedení velkého orchestru, i v komornějším obsazení Ostravské bandy měl tento znějící monument patřičně ohromující efekt.
Petr Cígler ve skladbě Rattlesnake No. 1 zpracovává materiál své opery Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu, která byla uvedena na NODO 2016. K původní, respektive adaptované hudbě nově napsal houslové sólo (zde v rukou výborné Hany Kotkové), v němž vychází z původního vokálního partu. A ačkoli není jeho přímou náhradou, jistou „hlasovou“ kvalitu si onen zajímavý part s táhlými melodiemi zachoval.
Anna Heflin pak v kompozici Such and Such is Such and Such vychází přímo z přednášky Petra Kotíka z Ostravských dnů 2009 – úryvky jeho myšlenek pak byly v angličtině a češtině promítány na dvojici obrazovek. Skladatelka ve své hudbě pracovala s charakteristikami obou jazyků a Bandu rozdělila na část „anglickou“ a „českou“ – tyto pomyslné poloviny se pak střídaly, imitovaly a interagovaly v pásmu bohatém na jemné názvuky historických epoch a různých výrazových poloh, aniž by ale došlo na otevřenou ilustrativnost. Osobní zkušenosti z Ostravských dnů, ovšem o celých dvanáct let pozdějších, zpracovala také Ana Sokolović v hravé kompozici Holub-Ježek-Kočka, skladbě o třech částech právě na základě svých setkání s těmito živočichy. Díky své specifické zvukomalbě (zejména přesně ilustrovanému funění a dupání ježka) a hutné sazbě se kompozice zdála mnohem delší, než jejích „pouhých“ šest minut dávalo najevo. Vzájemné zrcadlení svižných motivů houslí (Hana Kotková) a cimbálu (Daniel Skála) s jeho otisky ve zbytku ansámblu jako by v sobě skrývalo zhuštěné, několikanásobně zrychlené „Happy Birthday“ (naznačuje to i doprovodné slovo…).
Poněkud jiný kompoziční přístup pak zvolil Daniel Skála ve své Petram. Spíše než tradiční hudební partitura tvoří skladbu sada pokynů interpretům – melodický materiál i slovní instrukce, mnohdy propůjčující hráčům velkou míru volnosti. Skála jako dirigent také udával jednotlivé pokyny konkrétním hráčům Bandy, mísící zajímavé hudební momenty, rozšířené techniky, ruchy, „hlazení“ nástrojů, ale také ne zcela běžné foukání do těla violoncella či narozeninové foukačky.
Poněkud tradičnější a do jisté míry intimnější polohu nabídla následující dvojice skladeb – Small World Christiana Wolffa pro šest hráčů v pevné souhře kompaktního sextetu a Two Instances Petra Bakly. Tato jako jediná ze skladeb nebyla složená přímo k této příležitosti (ale jak skladatel připomíná, oběma jde o hudbu, ne o výročí). Tento intimní dialog, či spíše společné zamyšlení pizz. violoncella (Andrej Gál) a klavíru (Daan Vandewalle), zvukově překvapivě blízkých nástrojů příhodně dokreslovalo atmosféru nyní již potemnělého prostoru galerie.
Nezaměnitelným hudebním jazykem vládne také Bernhard Lang, který při této příležitosti uvedl kompozici Game 12 postavenou na stručných opakujících se fragmentech, aniž by ale jakkoli upomínala postupy minimalismu. V komornějším obsazení byla tato hudba zároveň průzračnější – stále se toho v ansámblu děje dost, není to ale nikterak zatěžkaný monolit. Jde, jako obvykle, především o nanejvýš pečlivou hudbu, jejíž rostoucí napětí podtrhla jemná živá elektronika ovládaná skladatelem na prostorové aparatuře (s velkým efektem u hromových perkusí a dozvuku finale). Doprovodné slovo této skladby navíc obsahovalo hravou oslavnou básničku se zvoláním, které propůjčilo název celému koncertu: „Strach se nás netýká, máme Kotíka!“
Na závěr zazněla hudba samotného jubilanta – dvojkompozice Petra Kotíka Two In One. Dvě sólové skladby – Piano Piano pro klavír a Strings and Lines: Impartial Movement pro housle – provedené najednou. Tyto plynoucí linie v rukou Daana Vandewalleho a Hany Kotkové do sebe zapadaly skvěle – a přesto je zřejmé, že o jakkoli kalkulované „zapadání“ nejde. Tyto skladby zkrátka společně působí. O to více, nakolik je soustředění fixované na tento dialog (případně místa monologu) o to silnější, ničím dalším nerozmělněné. Toto hluboké hudební zamyšlení s výtečnými interprety završilo velice příjemný večer s relativně pestrou paletou skladeb, spojených za jedním milým úmyslem.
