Kmenový repertoár české opery 19. století ustavil Karel Kovařovic v pražském Národním divadle počátkem 20. století. Dvořákovu Armidu do něj nezařadil, naopak dílo bojkotoval už před premiérou, nepochybně i proto, že jeho vlastní pokus o zhudebnění téhož Vrchlického libreta zůstal nedokončený. Ódium určitého tvůrčího nezdaru nedokázala z Armidy přesvědčivě a hlavně trvale sejmout ani další provedení v Praze i jinde, ačkoliv přinejmenším zveřejnění rozhlasové nahrávky z roku 1956 na CD by mohlo každého jen trochu zvídavého operního šéfa upozornit, že ve světové zásobárně „dlouhého“ 19. století se ještě dá najít od slavného autora nádherná a prakticky neznámá opera, jejíž adekvátní provedení se nemůže minout s úspěchem. Zvláště dnes, kdy česká opera na domácích scénách doslova živoří, je třeba ocenit, že Národní divadlo moravskoslezské projevilo odvahu k nastudování právě Armidy. Armida náleží k typu pozdní grand opéra přiklánějící se k legendám a mýtům. Dvořák tu pokračuje ve své osobité syntéze možností hudebního dramatu se strukturním základem áriové opery. Dirigentu Robertu Jindrovi se hudebním provedením ospravedlnění tohoto Dvořákova operního díla dokonale zdařilo. Rozehrál symfonicky pojatý orchestrální part s důmyslně rozpracovaným předivem a vrstvením příznačných motivů v celém rozpětí kontrastů barev a dynamiky a projevil veliký smysl pro Dvořákovy velkooperní účinky – stačí zmínit jen impozantní hudební vyjádření dvojjediného charakteru duchovního i bojovného křesťanství ve sborech křižáků.
Divadlo se pečlivě věnovalo výběru dobrých zpěváků včetně početných menších rolí. V titulní úloze představuje Dana Burešová svým kovově pružným sopránem přímo ideální pěvecké obsazení, podobně i tenorista Tomáš Černý jako Rinald se dobře cítí v hrdinném oboru. V alternaci je Eva Dřízgová-Jirušová hlasově útlejší, než by role potřebovala, ale svým detailně propracovaným hereckým pojetím tvoří s dobře disponovaným Valentinem Prolatem dvojici, která působí představitelsky celkově věrohodněji. V obou premiérách předváděl intrikána Ismena Richard Haan po všech stránkách skvěle a vytěžil z této nesmírně obtížné, avšak efektní role maximum. Jindrovo hudební nastudování projevilo zejména ve srovnání s nahrávkami respekt k Dvořákově partituře i v uvážlivých škrtech až na pár sporných míst – mezi nimi tercet Armidy, Ismena a Hydraota, který jako dramaturgicky zcela případný kontemplativní ansámbl měl zůstat nedotčen, nebo píseň sirény se sborem, která mohla zaznít s oběma strofami už jen s ohledem na zpěvačku, když má jen tento jediný výstup a zazáří v něm tak jako Mariana Pillárová a Veronika Holbová . Odstranění většiny sborů, v nichž se ozývají nebeské i pekelné hlasy lze přijmout, jestliže to vyžadovala režijní koncepce, vážnější je to však s vypouštěním hudby a ještě více s rezignací na scénickou složku představující exotický, kouzelný, barvitý a erotický svět orientu jako kontrast a pokušení asketického světa křižáků, což vytváří důležitý rámec Rinaldova vnitřního zápasu mezi nadosobním posláním a osobním štěstím v lásce.
Od režie Jiřího Nekvasila bylo už jen po zážitku Cardillaca a Werthera oprávněné očekávat daleko víc, než co předvedl v Armidě. Jistě i s minimem prostředků by se dala realizovat předepsaná kouzla živého obrazu křižáckého vojska, vozu taženého draky či zřícení a opětného vystavění paláce s patřičným divadelním efektem, s nímž tato opera-féerie počítá, nemluvě o pohybovém ztvárnění křižáckého vojska, jež zůstalo někde mezi konvenčními operními vojíny a důslednou stylizací pohybů a gest, která by byla nepochybně více na místě, jak naznačil pěkně výtvarně pojednaný sbor Hydraotových dvořanů na začátku opery. Za ne zrovna šťastné považuji užití hlavního architektonického prvku mříže z trámoví, třeba už proto, že v čelném i kolmém postavení k hledišti vždycky pro část diváků občas zakrývá zpěváka stojícího na její druhé straně (scéna David Bazika ). V kostýmování a maskování (Simona Rybáková ) nepochybně zvítězil svět východu (například kombinace tyrkysové a měděné barvy) nad západem, kde křižáci nosí bílé pláště z igelitu. Vzhledem k tomu, že nezdar premiéry Armidy krátce před Dvořákovou smrtí se přičítá do značné míry tehdejší režii a výpravě, mohlo to být v Ostravě povzbuzením, aby se soudobými prostředky rehabilitovalo toto Dvořákovo dílo i po vizuální stránce na jevišti tak, jako to dokázala úroveň hudebního provedení, v němž je nutno vyzdvihnout ještě vynikající sbory (sbormistr Jurij Galatenko ).
