Jedna věc se Petru Kotíkovi a jeho ostravskému týmu musí přiznat: pro své projekty si umí získat lidi a tuto svou schopnost umí i náležitě medializovat. Ohlížejíc se za koncertem Ostravské bandy v Divadle Archa, přistihuji se při pocitu nekritizovatelnosti, což ovšem tomu, co jsme během večera vyslechli, neodpovídá. V první polovině koncertu zazněly skladby Petra Cíglera a Tristana Muraile. K Cíglerově skladbě Entropic Symphony (2011) jsem si přečetla (po koncertě) velmi zajímavý komentář, v němž se její autor zamýšlí nad „průnikem vrstev o různém stupni komplexity“, skutečnost, že v ní použil nasamplované zvuky zemědělských strojů, podnikl kvůli tomu speciální cestu do Čáslavi, kde je Muzeum zemědělské techniky, mne vysloveně nadchla, ale skladba sama mi připadala překomplikovaná a na poslech úmorná. Už podruhé krátce po sobě jsem slyšela Petra Kotíka ve stručném úvodním slovu před koncertem říkat, že důležitější je to, co člověk o skladbě ví, než to, jak na něho působí – mám to asi opačně, ale fakt je, že je to dosti přesné vyjádření tenze soudobé hudby. Skladba Tristana Muraile Memoire/Erosion (1976) vyvěrá svým způsobem z téhož inspiračního zdroje, je to však hudba více stylizovaná, což umožňuje větší introverzi. Možná se víc hodí k intimnějšímu poslechu – třeba z nahrávky.
Koncert měl pěkně proporční dramaturgii – po této první, technicistně ukotvené polovině následovala druhá, „múzičtější“: Smyčcový kvartet č. 2 Torso (2011) Petra Kotíka, skladba s přehledným formálním principem, střídání chvatu a klidu, umožňující napojit se na její čas a navázat kontakt s jejím sdělením, a Klavírní koncert (1988) Györgye Ligetiho. Náročný sólový part svěřil Petr Kotík fenomenálnímu Daanu Vandewallemu , v jehož umění se spojuje technická bravura s pochopením a zaujetím: nic lepšího si pro takovouto hudbu nelze přát. V Arše bylo plno, Ostravská banda pod vedením Petra Kotíka zažehla v sále atmosféru otevřenosti a nadšení. Preciznost nastudování a výkonu je u podobných málo hraných a málo slýchaných skladeb obtížné posuzovat, z ne úplně dobré souhry v průzračném Kotíkově kvartetu lze soudit, že rezervy banda určitě ještě má.
