Poslední dny letošních Ostravských dnů nabídly kromě jiného i další dvojici orchestrálních programů již tradičně v prostoru Trojhalí Karolina. Druhý program pro komornější obsazení Ostravské bandy proběhl ve čtvrtek 26. srpna.
Večer s názvem „Ostravská banda II“ otevřela světová premiéra skladby Bonneville Park II Devina Maxwella pro ansámbl a elektronickou stopu, složené přímo pro Ostravskou bandu. Maxwell v rámci paralelně uhánějících vrstev umně pracuje s dozvukem jako hlavní součástí znějícího zvuku, které obohacuje akustickými interferencemi stopy a ansámblu.
Následovala kompozice Exploratory, Rhine version „Looking for Daniel“ Philla Niblocka, skladatele s osobitou hudební vizí. I tato kompozice vykazuje typický Niblockův hudební rukopis – jde o rozsáhlou, velmi pozvolna se proměňující plochu, v níž se takřka neznatelně přelévá jeden barevný odstín v druhý. „Hlasy mikrointervalově vyplňují omezený tónový prostor, postrádají rytmus a mají být hrány v silné dynamice. Intenzivně pulzující zvukové „mračno“, hustota zvuku se postupně proměňuje, ale samotný zvukový „mrak“ setrvává v prostoru jako inertní masa,“ uvádí programové slovo. Uvnitř této zvukové masy pak je jistý neklid podobný bzučení roje včel, díky jemným nuancím v ladění. Poslech velkorysých kompozic Philla Niblocka je pokaždé fascinující; tato hudba nikam nespěchá a stává se čistým časem a prostorem, do něhož člověk postupně více a více proniká. Uprostřed skladby pak nad Ostravu dorazila bouřka. Déšť bubnující na střechu tak jemně dokreslil atmosféru tohoto zvukového mračna zaplňujícího prostor Trojhalí.
Podobný efekt měla i následující skladba The Energy Burns From Within, uvedená ve světové premiéře. Miya Masaoka v doprovodném slově přibližuje svoji představu zvuku jako energie. Ta zde cestuje orchestrem jako čistý zvuk – znějící gesto, pohyb – spíše než melodická linka. Tato kompozice skutečně zpočátku nabrala až fyzikální ráz – vzrušené chvění jako nahromaděná, překypující „potenciální“ energie následované uvolněním ve formě prudkého zvukového „výboje“ procházejícího hudebníky jako blesk bouřkovým ovzduším a nejbližšími vodiči. Příhodné bylo také využití dešťových holí, zejména díky aktuálním povětrnostním podmínkám. Energickou je však skladba spíše zpočátku, ona nahromaděná a uvolněná energie se postupně rozplývá ve statickou plochu nikoli nepodobnou předcházejícímu Phillu Niblockovi.
Další očekávanou světovou premiérou letošního festivalu byl Klavírní koncert č. 2 Petra Bakly napsaný pro sólistu Miroslava Beinhauera. Klavírní part doprovází ansámbl osmi hlubokých nástrojů (dvě violoncella, dva kontrabasy, basklarinet, fagot, trombon a tuba). Miroslav Beinhauer zde delikátně pracoval s dynamikou a témbry vrstev klavírního partu a pečlivě vytahoval jednotlivé tóny nepřetržité, opakované stoupající linie doplňované protichůdnými hlasy. Rozptýlený doprovod ansámblu pak vytvářel jakýsi rytmický a do jisté míry i harmonický „polštář“, jako statičtější element vůči melodickému partu klavíru.
Vůbec poprvé zazněla tento večer také kompozice Rhythms Michala Wróblewského. Skladatel uvádí, že v této skladbě zkoumá rytmus v širším smyslu než obvykle – všechny zvukové prvky vnímal a uchopil jako „rytmické“. Různé úrovně rytmů tak informují jednotlivé tóny, fráze, celou strukturu díla, ale zároveň i harmonickou a vůbec zvukovou stránku. Wróblewski tak docílil mimořádně zajímavých harmonií a témbrů, využívaje širokých možností akustického spektra a specifických barev instrumentace včetně akordeonu, vibrafonu a žesťů – v žádném případě to nebyla hudba postavená „jen“ na rytmu.
Druhý koncert Ostravské bandy uzavřela Monadologie XXXIX 2. Redux Bernharda Langa, v redukované verzi pro komorní ansámbl. Lang zde pracuje s principem „buněčných procesů“, jímž vykresluje – vlastními slovy – cestu historickým vývojem virtuózní houslové hry. Nápomocna v tomto ohledu byla sólistka Hana Kotková, opět hrající mimořádně obtížný part s neobyčejnou lehkostí. Bernhard Lang je, kromě jiného, mistrem hudebního střihu a hutné, ale přesto přehledné mikrotonální sazby, využívající v tomto případě i kvazi-sólových čtvrttónových varhan, intenzivních perkusí i početné žesťové sekce. V tomto hravém, barevném, energickém hudebním proudu Lang zcela volně pracuje s citacemi houslových koncertů posledních čtyř století a ještě libovolněji je deformuje.
Ve světle výborných interpretačních výkonů čtvrtečního večera je o to pozoruhodnější, že na nazkoušení těchto náročných skladeb – kromě ostatních kompozic uvedených na dalších programech – měli hráči pouhých deset dní. Každá z uvedených skladeb navíc nabídla velice zajímavá kompoziční řešení a pozoruhodné nápady témbrové, metrorytmické i interpretační.
Závěrečný orchestrální koncert v sobotu 28. srpna nepatřil rezidenčnímu tělesu ONO, nýbrž hostujícímu PKF – Prague Philharmonia pod taktovkou Rolanda Kluttiga. Světové premiéry se zde dočkal Koncert pro lesní roh Petra Cíglera, jehož první věta zazněla již na Ostravských dnech 2019. Nyní byla skladba poprvé uvedena vcelku. Ondřej Vrabec, který na nedělním prvním orchestrálním programu vystoupil v roli jednoho z dirigentů, nyní odehrál takřka půlhodinový virtuózní koncert s řadou interpretačních technik a citlivým orchestrálním partem jako sólista. Petr Cígler se v této kompozici inspiroval zejména odvěkým využíváním lesního rohu jako nástroje pro fanfáry, zejména pak ty lovecké. Toto historické dědictví nástroje částečně parodicky dekonstruuje na několika rovinách – v souhře s orchestrem, rozdílném ladění sólisty a ansámblu i rozložením samotného nástroje. Dynamickou expoziční větu zahajuje „preparovaný“ lesní roh, respektive hra na samotné eso a částečně rozložený nástroj. Sólový nástroj v přirozeném ladění a čtvrttónový orchestr si předávají témata a melodie, zatímco rozdílná ladění vytvářejí momenty zajímavého napětí.
Následující světovou premiérou byla skladba The Flooding Darkness, v níž rezident Institutu Ostravských dnů Stephen Morris zhudebnil představu plynoucí řeky uprostřed noci. Kolísavá melodie fléten ostatně přítomnému národu Vltavy ihned prozrazuje, o co se jedná – o scénickou kompozici v takřka filmové sazbě s velkými smyčci, dechy, harfou a vibrafonem. Výrazovými prostředky jsou zde velká crescenda, gradace a ostinata, ale také zvukomalba neustále plynoucí vodní hladiny (či až sciarrinovská pasáž nočního cvrlikání).
Kompozice Martina Smolky Quand le tympan de l’oreille porte le poids du monde neboli Když tíhu světa nese ušní bubínek z roku 2015 vychází z představy pružnosti ušního bubínku: „Většina zvuků v této skladbě se krátce po rozeznění podladí a ke konci zase doladí.“ Základem pro zpracování tohoto výtečného nápadu je tedy jistá neurčitost ladění, respektive intonačního průběhu tónu. Účinek těchto odchylek je pak umocněn kombinací krajních nástrojových poloh a nízké dynamiky. Náhlé vpády perkusí a žesťů pak, zdá se, mají základ spíše v ideji průvodního slova – jako kontrastní element hluku vůči tichu, v němž se ušní bubínek vyrovnává do výchozího tvaru.
Stejně jako minulý ročník, i letošní Ostravské dny pak uzavřela skladba Olgy Neuwirth – nyní to byla kompozice z roku 2006 …miramondo multiplo… neboli „nahlížet svět z různých perspektiv“. Ideou skladby je ohlédnutí za historií instrumentálního koncertu, v němž sólová trubka zastává roli vedoucího hlasu. Neuwirth zde typicky pracuje s řadou melodických motivů z hudební historie. Sólový part trubky Tamáse Pálfalviho, přirozeně se proměňující společně s vývojem „výchozí“ hudby, byl odehrán velmi citlivě, s krásným nasazováním a průběhem tónu.
Závěrečný večer tak nabídl vcelku netradičně dva žesťové koncerty, pro dva různé nástroje. Dirigent Roland Kluttig orchestr velmi dobře připravil a zjevně vybudil hráče PKF – Prague Philharmonia k tomu, aby společně uzavřeli letošní Ostravské dny po všech stránkách profesionálním výkonem, v adekvátní souhře se sólisty ve virtuózních skladbách. Byť mělo v hutnějších pasážích těleso lehce zastřený zvuk, zejména v nižších dynamických polohách vytvářelo krásné barvy.
Letošní Ostravské dny nabídly mimořádně velkou porci nové hudby v řadě tematických programů s celkově sevřenější, soustředěnější vnitřní dramaturgií. Řadu pozoruhodných světových premiér i kompozic patřících do kánonu současné hudby opět provedli hudebníci v čele s výtečnými světovými sólisty – vedle Hany Kotkové, Ondřeje Vrabce, Tamáse Pálfalviho, Miroslava Beinhauera či basklarinetisty Garetha Davise je nutné zmínit klavíristu Daana Vandewalleho, Irenu Troupovou, perkusistu Chrise Nappiho či cembalistu Jiřího Havrlanta a samozřejmě mnohé další.
Je také třeba uvést, že tento ročník byl i kvalitativně velice vyvážený, z hlediska představených skladeb i interpretačních výkonů. Jednotlivé večery Ostravských dnů zároveň citelně narostly v kolosální hudbou překypující, nezřídka až šestihodinové programy blížící se limitům možností posluchačů. I uměleckému řediteli Petru Kotíkovi během jednoho z takových večerů nezbývalo než uznat, že se jedná o „festival nekonečných délek“. Na druhou stranu, kde jinde na světě vznikne každé dva roky desetidenní prostor, v němž je možné živě slyšet takové množství kvalitní – a kvalitně provedené – hudby dneška. A neúnavná organizace Ostravského centra již vyhlíží další akce – nejbližší z nich je program Zásadní Bernhard Lang, naplánovaný na 16. listopadu v pražském prostoru DOX+.
