Kdo občas zavítá do Ostravy, ví, že moravskoslezská metropole není jen městem industriálních objektů a památek. V Ostravě se děje poměrně hodně zajímavých událostí. Patří mezi ně i festival Hudební současnost, který letos oslavil padesáté výročí od svého založení.
Jeden z nejdůležitějších koncertů s příznačným názvem Ostravské stopy se odehrál 28. listopadu ve Vesmíru. Janáčkova filharmonie Ostrava zde pod taktovkou dirigenta Stanislava Vavřínka uvedla devět nových kompozic současných skladatelů se vztahem k tomuto městu. Spoluúčinkovali sopranistka Klára Hlúšková a Chlapecký sbor Bonifantes připravený Janem Míškem.
Současná hudba to neměla nikdy tak obtížné a paradoxně ani snadné jako v přítomnosti. Nedůvěra k moderním dílům provází všechny generace, nejvíc ji pochopitelně zakusili skladatelé, kteří přišli s něčím novým a neoposlouchaným. Vstřícnost k neznámému je věcí osobní volby, nastavení a do značné míry i genetického kódu. Na druhou stranu nikdy dřív neměli tvůrci tak mnohotvárné možnosti prezentace svých děl ve veřejném prostoru. Média a sociální sítě hrají obrovskou roli. Možná je náročnější proklestit si k zajímavým hudebním novinkám cestu, ale vynaložené úsilí obvykle stojí za námahu.
Podobný pocit jsem si odnesl z koncertu Ostravské stopy, na němž současní skladatelé různých generací představili svá nejnovější díla věnovaná Ostravě. Sešlo se jich celkem deset, přičemž početní převahu tentokrát měly skladatelky. Ještě než zazněla úvodní skladba, pokřtila šéfka Hudební současnosti Marcela Kysová spolu s ředitelem Janáčkovy filharmonie Janem Žemlou novou publikaci věnovanou padesátinám tohoto festivalu.
První výkop patřil Sylvě Smejkalové, jejíž Ouvertura pro Ostravu byla nejvtipnější kompozicí celého koncertu. Smejkalová ve své orchestrální předehře využila princip kontrastu hudby závažné a seriózní v protikladu k triviální estrádní muzice s jednoznačným cílem pobavit. Střídání obou protikladných poloh nebylo stereotypní, ale naopak mělo progresivní průběh. Vytčený cíl se Smejkalové podařilo naplnit bezezbytku, její dílo bylo svižné a nápadité. Ostrava v čase je námět kompozice jednoho z nejmladších ostravských skladatelů Pavla Nesita, který zvolil časově rozměrnější kombinovanou formu. Provázela ji uhrančivá atmosféra s dominantní rolí zvonů a pozvolna rostoucí dramatickou tenzí. Ve střední části zaujalo expresivní houslové sólo, které vyústilo do masivního orchestrálního zvuku s plejádou disonantních prvků.
Úsporněji s orchestrem pracoval o několik generací starší Jan Grossmann, který ve své nové kompozice Lurdy a Cesta vody v Bělském lese sloučil duchovní a přírodní inspiraci. Jednotlivé hudební úseky provázely překvapivé střety ostrých a tlumených nástrojových témbrů, které důrazně diktovaly bicí nástroje, celesta a žestě. Grossmannovo hudební ztvárnění známého poutního místa ve Francii ve spojení s ostravskou lokalitou mělo vzrušující průběh a neklidný tep, jenž byl s ohledem na spirituální téma překvapivý a napínavý. Bez zajímavosti nebylo ani dílo „služebně“ nejmladší ostravské autorky Markéty Kapustové. Ačkoli se její skladba Moravská Ostrava explicitně inspirovala populárně laděnou filmovou hudbou, sluší se pochválit promyšlenou výstavbu a líbeznou melodiku, které vévodil měkký zvuk sólového hoboje a příčné flétny. Kapustová jednoznačně ukázala, že dobře ovládla řemeslnou stránku. Propracování k větší osobitosti je u ní nepochybně jen otázkou času. Potěšující je, že její posluchačsky atraktivní kompozice u publika vzbudila jednoznačně nejhlasitější odezvu.
Zřejmě nejrozsáhlejší dílo představila Markéta Dvořáková ve své čtyřdílné vokálně-instrumentální kantátě Moje město pro sopránové sólo, chlapecký sbor a symfonický orchestr. Série důlních neštěstí, během kterých na přelomu 19. a 20. století na Ostravsku zahynulo několik desítek horníků, se stala podnětem k osobitému hudebnímu ztvárnění. Dvořáková do něj zahrnula nejen prudce skandované novinové úryvky, ale také nejrůznější onomatopoické efekty, baterii bicích nástrojů a rozverný zvuk pouťových balonků svěřených do rukou malých zpěváčků. Soustředěnou a citlivou interpretací potěšila nejen sopranistka Klára Hlúšková, ale i Janáčkova filharmonie, která nesnadnou kompozici Dvořákové zahrála excelentně. Pozoruhodná novinka Porubská s podtitulem Dobry den zazněla z tvůrčí dílny ostravské skladatelky Blanky Hosové. Její zvukové zázemí definovaly nejprve různorodé bicí nástroje a laditelné perkuse v působivé tempové akceleraci. Drsnější atmosféru později kolorovaly také smyčcové a dechové nástroje. Expresivní náboj svého díla Hosová v následném průběhu zdůraznila ještě nepravidelným rytmem a četnými disonancemi, které ve výsledku poukázaly na progresivní myšlenkové zázemí autorky.
Diametrálně odlišnou cestou už řadu let kráčí její kolega Michal Janošík, který představil nové přepracování své starší skladby Vláčky (Svinovské mosty). Délkou nejstručnější dílo večera mělo minimalistický ráz, jehož cílem bylo vyjádření setrvačného pohybu a reminiscence na dávný zážitek. Zvolenou koncepci se Jánošíkovi podařilo na lapidární ploše zachytit půvabně: s hravou motorikou připomínající jízdu vlakem a promyšlenou formální stránkou díla, která nepostrádala ani laskavý pohled z „ptačí perspektivy“. Atmosféru konkrétního místa se ve své skladbě Kostel Svatého Ducha Zábřeh pokusila ztvárnit skladatelka Irena Szurmanová. A nutno říct, že její záměr rozhodně nevyzněl naprázdno, ale patřil k nejpůsobivějším momentům večera. Szurmanová má pronikavý smysl pro orchestrální zvuk. Její skladbu provázela přesná témbrová představa a virtuózní instrumentace, jejíž vyznění nebylo samoúčelné, ale zcela oddané niterné a radostné kontemplaci. Pokud bychom měli vybrat nejemotivnější dílo večera, není jiné volby.
Nadšené reakce provázely i následující kompozici Fifejdy Groove, kterou napsala Petra Šuško. Provázelo ji nevšední strukturální propracování včetně volně plovoucího hudebního metra. Druhá část skladby nešetřila vzrušující melodikou s ostinátními rytmickými útvary, jež zřejmě ovlivnily název díla. Šuško podobně jako Szurmanová ladně ukázala, že pro svůj záměr dokáže lehce využít širokou škálu podnětů. Její hudba kromě smyslově působivého vyznění dokázala infiltrovat i chytré avantgardní postupy.
Závěr koncertu patřil nestorovi ostravské soudobé hudby Milanu Báchorkovi, bez kterého by festival Hudební současnost nebyl býval tím, čím dnes je: vynikající přehlídkou stylově a žánrově svobodné a různorodé aktuální hudby. Ritornello per orchestra vzniklo v roce 1969, k napsání autora inspirovala série kosmických letů programu Apollo na Měsíc. Její vyznění pro mě osobně odpovědělo na všechny otázky, proč je Báchorek už více než pět desetiletí řazen mezi přední české autory. Jeho skladba je svědectvím technicky perfektně vybaveného autora s velkým smyslem pro psychologickou, společenskou a etickou stránku díla. Byl to důstojný závěr vzácného koncertu, který mnohým – a tipuji, že nejvíc autorům – zanechal v ostravském prostoru nesmazatelnou stopu. Přesně podle svého názvu.
Rád bych ještě navázal na úvodní zamyšlení nad možnostmi a rolí současné hudby, které se z historické konvence říká dodnes občas vážná. Díky nesmírně iniciativní ředitelce festivalu Hudební současnost Marcele Kysové je tato regionální umělecká platforma přesně tím, čím vždy chtěla a měla být. Průsečíkem názorů, epicentrem nejrůznějších trendů, výbojů a nápadů, které prezentují živou hudbu pro konkrétní publikum. A nutno dodat, že Ostravě se podařilo něco neuvěřitelného. Často skloňované téma nezájmu o současnou vážnou hudbu zde totiž jaksi neplatí. Svědčí o tom návštěvnost koncertů Hudební současnosti, která stále roste. Velký sál bývalého kina Vesmír byl pro minoritní festival zkouškou ohněm, která dopadla úspěšně. Respekt patří Janáčkově filharmonii za znamenité ztvárnění každé jmenované kompozice. Dirigent Stanislav Vavřínek se spolu s interprety postaral nejen o souhru, ale zejména o to, aby záměr každého autora získal co největší naplnění. Že se to zřejmě podařilo, o tom už svědčil frenetický ohlas publika, jaký se na koncertech klasické hudby neslýchá. Stejně jako šance vidět pohromadě všech deset živých skladatelů konkrétních děl. Je skvělé zažít, že notoricky známý ironický výrok, který konstatuje, že aby skladatel došel uznání, musí nejprve umřít, někdy prostě neplatí.
