Představa smyčcového kvarteta ve strohé konstrukci haly Národního technického muzea, hrajícího mezi lokomotivami, automobily, letadly a dalšími stroji, se asi vymyká běžné představě o vhodném prostoru pro komorní koncert Pražského jara. Epoque Quartet (David Pokorný, Vladimír Klánský, Vladimír Kroupa, Vít Petrášek) se však též vymyká běžné představě o podobě klasického kvarteta. Na počet obyvatel je v Čechách snad celosvětově největší počet špičkových smyčcových kvartet, která si zde konkurují. Epoque Quartet však našli v hudbě prostor, kde jsou zřetelně ojedinělí a výrazně zajímaví. Ač jejich hra nezapře tradici a kvalitu české kvartetní školy, tak především přesvědčivým způsobem přináší a rozeznívá ty dimenze hudby, které kdysi otevřel dnes již legendární Kronos Quartet. Epoque Quartet 28. května opět přesvědčil, že je jedinečným tlumočníkem soudobé hudby všech podob, a v Technickém muzeu se jeho umění vyjímalo podobně přirozeně, jako tóny barokního souboru v Klementinu. Mnohdy odlišné světy autorů uvedených v programu spojovala upřímnost nevykalkulované originality a muzikálnost skladeb, stejně jako sugestivní radost a tvůrčí energie tryskající z jejich špičkové interpretace. V překvapivě příznivé akustice jsem si všiml až po chvíli, že umělci přenášejí zvuk mikroporty do reproduktorů. Ač nejsem běžně příznivcem těchto vylepšení, tak všechny tóny a nuance – možná i proto – vyzněly v tomto nezvyklém prostředí do detailu srozumitelně, přirozeně a nezkresleně – před případným panem zvukařem smekám.
V jednovětém Smyčcovém kvartetu (1984) Luboše Fišera se střídají dramaticky prudké poryvy s lyricky snovými, až teskně milostnými plochami. Jak výstižně řekl jeho významný skladatelský kolega, Fišerova kompoziční technika byla na svou dobu ojedinělá přenesením principu filmového střihu do struktury skladby, což její účinek velmi umocnilo. V tomto kvartetu slyším i prvky a motivy, znějící v jeho houslových kompozicích Crux či Ruce. Perfektním provedením zdůraznili Epoque mimořádný účinek díla.
Luboš Sluka, jenž se v tomto roce dožívá devadesáti let, je stále plný tvůrčí energie, jakou mu mnohý mladík může závidět – nyní se například dočkáme jeho Te Deum. Jednověté Quartetto d´archi z roku 2004 je čtvrtým dílem z kvartetního cyklu Životem (Láska, Přátelství, Putování životem, Loučení). I z této kompozice je zřetelné, že ač je znalcem všech posledních kompozičních doktrín a konstrukčních schémat, je především nezaměnitelným a až dvořákovsky invenčním melodikem. Jeho hudba má vždy cit i vtip, a pro svou sdělnost je interprety i publikem stále vyhledávaná. Jsem přesvědčen, že nikdo nemohl přítomnému autorovi dílo zahrát lépe.
Jedenačtyřicetiletý Jan Kučera se věnuje hudbě násobně – jako dirigent, skladatel, klavírista, aranžér, a nemá, podobně jako nejmladší generace, problém s hranicemi žánrů. V poslední době několik kompozic mladých autorů zklamalo mé očekávání, takže jsem se obával něčeho podobného. Epoque Quartet uvedli jeho dva opusy: v první polovině večera Zrození, v druhé polovině Sluneční hodiny ve světové premiéře. Ač obě skladby se volbou použitých kompozičních prvků v lecčems liší, mají jedno společné: silný a přesvědčivý hudební obraz a účinek. Skladby se vyznačují citem pro přesné a účinné dávkování a kombinaci všech vložených ingrediencí. Totéž lze říci i o interpretech. Jan Kučera je nesporně jeden z nejzajímavějších skladatelských talentů své generace, a těším se na jeho další opusy.
Skladby druhé poloviny koncertu reflektovaly spíše žánry jazzu a filmové hudby, ovšem v prvotřídním výběru i provedení. Všechny se vyznačovaly stručností a vtipným hudebním jazykem. Manhattan Island jazzového houslisty a člena Atom String Quartet Mateusze Smoczynského z roku 2012 je reminiscencí obdobné skladby Herbie Hancocka. EQ 172 Alexeje Aslamase je inspirovaná prvky jazz-rocku, a byla napsaná na objednávku Epoque Quartet. Název je kombinací iniciál souboru, roku skladby a čísla hrané verze. Toto provedení bylo světovou premiérou skladby. Francouzský jazzový kytarista a skladatel Django Reinhardt napsal Minor Swing roku 1937, a natočil se slavným jazzovým houslistou Grapellim a dalšími proslulými jazzmany. Epoque upravili původní obsazení jazzového kvinteta pro svůj kvartet, kde obzvláště oba houslisté „zagrapellili“ s jiskřivě virtuózní bravurou. Vladimir Cosma je známý autor hudby k filmům Belmonda, de Funése či Pierra Richarda, z jehož komedie Velký blondýn s černou botou je hudba, kterou pro smyčcové kvarteto upravil do vtipné, veselé a vkusné verze Alexej Aslamas. Závěr patřil skladbě amerického jazzového kytaristy Pata Methenyho, několikanásobného držitele Grammy, v úpravě houslisty Darala Angera z Turtle Island Quartet. Jaco je název skladby ze stejnojmenného alba (1974). Je výrazně inspirována brazilskými rytmy, což v tropickém horku večera působilo obzvláště autenticky.
Každou skladbu koncertu přiblížil publiku několika krátkými slovy zjevný motor souboru, violoncellista Vít Petrášek. Kvartetisté se s nadšeným publikem rozloučili vtipnou improvizací znělky televizního Večerníčku. Vitalita a energie hudebního projevu Epoque Quartet by do mladistvé bujarosti oživila i vyhaslého dědka. Tento koncert byl v úmorně horkém počasí posledních květnových dnů vzácně osvěživým závanem.
