Cyklus O České filharmonie by se mohl podložit několika významy. Hlavním je nepochybně slovo „objev“, neboť se pořadatel důsledně snaží představovat v pražském Rudolfinu dosud neznámé mladé umělce. Někdy doplněné zkušeným sólistou, jindy generačním vrstevníkem. V sobotním odpoledni 8. dubna to byl dvojitý objev, jenž se mi jevil v podstatě jako osvěžující.
Možná na základě dobrých kontaktů s cellistkou Alisou Weilerstein dirigoval v Praze poprvé její třicetiletý bratr Joshua Weilerstein. Ukázalo se, že nešlo o nekalou protekci, protože na rozdíl od některých předchozích dirigentů řady O měl jeho výkon mezinárodní úroveň. Ostatně ne náhodou je uměleckým ředitelem Orchestre de Chambre Lausanne, tři roky byl asistentem u Newyorské filharmonie a hostoval už u řady renomovaných těles. Je velmi muzikální, má nejen přehledná gesta, ale i jasnou představu o hudbě a dokáže ji v orchestru prosadit. Výborná byla volba pro úvod – Stravinského super neoklasická Suita z baletu Pulcinella, se nesla ve Dvořákově síni Rudolfina průzračně a přesně. Česká filharmonie hrála velmi dobře (příjemná byla zvláště sóla koncertního mistra Jana Mráčka) a zdálo se mi, že má z této spolupráce potěšení. Jen občas jsem měl pocit nesouladu, jako třeba mezi příliš sytě vibrujícím hobojem a barevně opojným, rovným tónem horny.
_PetraHajska.jpg)
Zajímavou volbou bylo hostování klavíristy Denise Kožuchina, kterého předcházela hlavně aureola vítěze Soutěže královy Alžběty v Bruselu z roku 2010. Hrál Mozartův Klavírní koncert č. 20 d moll KV 466. Jeho prstová a úhozová technika je mimořádná, takže bych měl být uzemněn a nadšen. Jenže jsem nebyl, i když je to stejně osobní jako bylo osobní pojetí pana Kožuchina. Všechno bylo v pořádku, ale do nadšení jsem měl daleko. Odpustil bych mu noty na klavíru, asi coby pojistku, i když to působilo podivně, ale do světa Mozarta musí ještě dozrát. Rezervu má jak ve vedení melodie, tak v pojetí dynamiky, frázování a hlavně étosu této nelehké kompozice, jež svým způsobem spadá do doby Sturm und Drang. Tóninou d moll tehdy řešili skladatelé ledacos, pan Kožuchin v ní vidí asi drama, protože tolik velkých citů, jež bych čekal u pozdního Beethovena nebo u Schumanna, jsem už dlouho neslyšel. Vydatně jej podpořilo masivní obsazení orchestru s 12 primy (!). Byl to hodně robustní Mozart… Po všech stránkách velkorysé pojetí však bylo publikem oceněno nadšeným aplausem. (Doporučení pro pořadatele: řada posluchačů by ocenila, kdyby v programu byl uveden autor kadencí.)
Nejzajímavější byla pro mě Beethovenova První symfonie C dur op. 21, kde měl dirigent dostatek prostoru pro prezentaci svých představ a muzikantských kvalit. Po romantickém Mozartovi jsem slyšel krystalickou čistotu, přesnou a setrvale proudící energii. Velmi povedený byl už úvod první věty, kdy dramaticky výrazná, pomalá introdukce přirozeně vplula do velmi svižného Allegra. Příjemně kontrastně působilo Andante, jež bylo jednak hodně kantabilní a jemné, jednak citlivé k rytmu. Menuet mohl být přece jen vylehčenější a živější. Obdivuhodné byly figury smyčců. Finále zvládl dirigent báječně, doslova virtuózně. Perlivost orchestru se blížila beethovenským kreacím České filharmonie s Jiřím Bělohlávkem nebo s Manfredem Honeckem.
Pozvání obou umělců bylo správnou volbou ve správný čas, jen bych raději slyšel místo Mozarta například Prokofjeva… Joshua Weilerstein by byl vhodným kandidátem na debutanta Pražského jara, Denis Kožuchin s příhodnou dramaturgií pro klavírní cyklus FOK.
