Stvoření lze filozoficky interpretovat dvěma způsoby – „osvícensky“, proporčně vyváženě, pečlivě v detaily a tektonických celcích, nebo dramaticky s ostrými kontrasty a dynamickým a emocionálním vrásněním. Pojetí Jiřího Bělohlávka bylo ve dnech 30. 4., 1. a 2. 5. půvabně osvícenské, velmi pečlivé v detailech, jemně postihující textové a dějové proměny. Obě velká tělesa, jak Česká filharmonie, tak Pražský filharmonický sbor, byla skvělá a jejich přístup k partům byl příkladný. Dalo by se konstatovat, že šlo v rámci České republiky o referenční provedení. Bohužel i tento projekt měl svou slabinu. Byly jím výkony basbarytonisty Daniela Kotlinského a tenoristy Daniela Behleho. Měli sice výborné okamžiky (Behle – č. 13, Kotlinsky – č. 7), ale až příliš bylo nejistoty, těžkopádnosti, v případě Kotlinského hraničícího s vokální stařeckostí. Naopak suverénní byla sopranistka Ruth Ziesak. Nebyl to sice nejlepší Gabriel, jakého jsem slyšel, ale její zpěv měl kvality, jež souzněly s doprovodem (například č. 5 z 1. dílu, č. 16 z 2. dílu). Nesmírně zdařilé provedení Haydna; když použiji komické metody českých médií, pak bych udělil 80%.
