Ve čtvrtek 16. února zazněla v brněnském Janáčkově divadle Symfonie č. 8 c moll Antona Brucknera v efektivní verzi Roberta Haase (1939), skladba náročná interpretačně, provozně i posluchačsky. Brucknerova osmá je nepochybně jedním z pilířů orchestrální tvorby devatenáctého století; v roce 1892, kdy měla skladba premiéru, byla do své doby vůbec nejrozměrnější symfonií a jedním z nejvelkolepějších opusů daného žánru zůstává – především spolu se symfoniemi Mahlerovými – dodnes. Z toho vyplývá i její náročnost. Osmá symfonie vyžaduje posluchače zralého, kultivovaného a v dnešní době především nezdegenerovaného masivním přívalem balastu filmové hudby, pořád dokola recyklující Wagnerův Ring, Rimského-Korsakova a ostatní pozdně romantické hudební idiomy.
Po celou dobu bezmála osmdesátiminutového koncertu mi v hlavě vrtala otázka, zda je posluchač jednadvacátého století vůbec s to poslouchat Brucknera „jako Brucknera“, nikoliv jako Johna Williamse; zda dokáže abstrahovat od konotací, které jsou na tento typ hudby navázány. Právě touto schopností myslím onu kultivovanost, neboť Brucknerova hudební řeč je již dnes obecně a bezproblémově srozumitelná a tím pádem také nepříliš vzrušující. Spolu s ohromnou časovou plochou, jakou zabírají, jsou tak dnes Brucknerovy symfonie posluchačsky poměrně nevděčné, nemají onu spontánní živost a nevyčerpatelný melodický potenciál symfonií Dvořákových, ani onu zvláštní naléhavou podmanivost symfonií Mahlerových. Domnívám se, že dnešnímu posluchači jsou svou chladnou dokonalostí paradoxně podobně vzdálené jako symfonie Brahmsovy. To však nemá nic společného s jejich imanentní kvalitou, která je možná stále ještě trochu nedoceněná. Tato nedoceněnost se týká (hle, další paradox!) hlavně pomalých vět. Kolik škrabání se ve vlasech, nervózního poposedávání a otevírání programů jsem kolem sebe v hledišti viděl už na začátku třetí věty! Přitom právě toto Adagio patří k tomu vůbec nejlepšímu, co bylo v symfonickém oboru napsáno.
Co se týče interpretace, předvedla Filharmonie Brno velmi solidní, ba přímo vynikající výkon; přesto však pro ni Bruckner patrně nikdy nebude tím „pravým ořechovým“. Dirigent Aleksander Marković umí novo- a pozdně romantické autory interpretovat výborně, což ukázal v Brně již několikrát, mimo jiné třeba v Tak pravil Zarathustra . Podobně jako u této Straussovy symfonické básně jsem se však ani tentokrát nemohl ubránit dojmu, že celkový étos brněnské filharmonie je někde úplně jinde. Marković dokázal jednotlivé věty, jejich části i celou kompozici vystavět v pozoruhodně nuancovaný, různorodý a přitom logický a soudržný celek. Především však se mu podařilo udržet napětí, což je u této skladby klíčové; agogickému pokynu v třetí větě („Slavnostně pomalu, avšak nevléci“) učinil srbský dirigent zadost. Orchestr zněl po celou dobu vyváženě a při adekvátním obsazení také dostatečně robustně. Vynořující se nástrojová témata nezanikala v hmotě celkového zvuku, občasná intonační nejistota nebo nepřesný nástup nepokazily celkový dojem. Výborně zněly smyčce, dřeva (i v tutti) a tympány, o něco horší byly žestě: tam, kde měly řinčet, řinčely jistě, v pasážích vyžadujících kultivovanější zvuk byly již méně přesvědčivé; zejména u lesních rohů (s kterými je většinou potíž) jsem postrádal kulatější, méně plechový tón, wagnerovské tuby z celkového zvuku příliš vystupovaly.
Pochvalu si zaslouží také dramaturgie za to, že Brucknerovo dílo nespojila s něčím jiným (viz loňská podivná juxtapozice krátké Mozartovy a dlouhé Šostakovičovy symfonie), a pořadatelé, kteří nezařadili obligátní pauzu: tato mocná skladba musí zaznít jako celek; přerušena pojídáním chlebíčků by ztratila svůj smysl.
