V pátek 21. 9. 2018 naposledy otevřel dveře svému publiku mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha. Závěrečný koncert v přítomnosti televizních kamer měl být slavnostní tečkou. Rozmazala ji dramaturgická rozháranost, pokoušející se spojit nespojitelné, i když za účasti v Praze vždy vítaných hostů, kterými byl Státní orchestr Drážďany (Staatskapelle Dresden) a Manfred Honeck za dirigentským pultem. Úvodem večera zazněl jako vyvrcholení letošního cyklu Dvořákových vokálně-orchestrálních děl, která tímto okamžikem Dvořákova Praha uvedla v úplnosti, Slavnostní zpěv op. 113 (1900). Pokud by toto ani ne desetiminutové příležitostné dílko napsal některý z věhlasných barokních mistrů, zaznívalo by častěji, než jak je tomu v případě Dvořákovy gratulační kantáty právníku Josefu Tragymu na (jako vždy) šroubovaný text Jaroslava Vrchlického. Nepletu-li se, zazněla kantáta v Rudolfinu naposledy v roce 1999 v nastudování rozhlasových symfoniků s Vladimírem Válkem, což bylo v programovém textu večera zamlčeno. Třídílná kantáta s divokým fugovým středním dílem místy zní až agitačně a Manfred Honeck jí propůjčil poněkud nepatřičný lesk efektní kompozice, kterou Slavnostní zpěv rozhodně není a neměl být, odmyslíme-li si extravagantní finální víření kotlů. Pozorní posluchači nemohli v díle přeslechnout nápěv skladatelovy nejoblíbenější chrámové písně Tisíckráte pozdravujeme Tebe. Blýsknul se Slovenský filharmonický sbor sbormistra Štefana Sedlického, který bychom měli v Praze rozhodně slýchat častěji. Jeho kvality se v příležitostném díle nemohly prezentovat v plné šíři. Neznamená to však, že bych si kantátu na festivalu – snad dříve než za dvacet let – opět rád nevyslechl. Nejlépe v nastudování orchestru Pražské konzervatoře, která si dílo u Dvořáka objednala.
Druhou skladbou večera byla hybridní kompozice na hraně mezi svitou a potpourri – Fantazie Rusalka, svita z opery v aranžmá Manfreda Honecka a orchestraci Tomáše Illeho. Již v době vydání na SACD jsem měl tu možnost dílo poznat a recenzovat pro čtenáře časopisu Harmonie. Za ta léta se můj názor na skladbu nezměnil a stále ji považuji za zbytečnou, ne-li parazitující, občas až parodickým šklebem stříhající a zase sešívající různé části Dvořákovy opery, napříč jejími dějstvími a proti vší logice dějové i kompoziční. Pokud nějakou logiku Honeckova a Illeho Rusalka má, byla mně při opakovaném poslechu utajena. Přetavení Rusalčiny árie o měsíčku do houslového sóla bylo jen pro otrlé a díla neznalé posluchače, kteří si mohou „posluchačský zážitek“ zopakovat v brzkém uvedení díla Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy, a to v avizované „pražské premiéře“. Neodbytně jsem myslel na Věru Chytilovou. Kdyby natočila film o Dvořákovi, Rusalce nebo posluchačově utrpení v časech hudební postmoderny, ocitla by se skladba v těch pravých rukou. Ale budiž, svět chce být klamán, publikum bylo nadšeno.
Větší kontrast mezi Fantazií Rusalka a Dvořákovými Biblickými písněmi ve verzi s komorním orchestrem si snad ani nelze představit. Díla naštěstí oddělila přestavba na pódiu a odchod sboristů a podstatné části orchestru, takže publikum mohlo po pořádné porci ušlechtilého symfonického hluku Fantazie Rusalka vydechnout a soustředit se na nastudování první pětice Biblických písní v podání interpretky z nejpovolanějších, totiž slovinsko-argentinské a v Praze zdomácnělé mezzosopranistky Bernardy Fink. Dramaturgie večera sáhla jen po té části Dvořákových Biblických písní, která byla instrumentována samotným skladatelem. Dvořák si po lednové premiéře v roce 1896 jednou provždy přál, aby dílo interpretovaly ženské hlubší hlasy. Hlas paní Fink nikdy nebyl objemný, což Dvořákovým Biblickým písním rozhodně neškodí. Bohužel však ztrácí na barvě a znělosti ve střední poloze, což musím s lítostí zopakovat po jejím nedávném pražském nastudování Písně o zemi s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem. Přesto bylo její vystoupení hvězdným festivalovým okamžikem a vyvrcholením večera. Bernardě Fink lze věřit každou frázi. Z dlouholeté praxe interpretky historicky poučené scény si odnesla důvěrný smysl pro deklamačně-ariózní styl, který tak často jejím kolegyním v tomto nelehkém Dvořákově díle uniká. Koncentrovala se na dílo i navzdory hluku z předsálí a hostu v publiku, který auditorium před jejími zraky opustil s první písní. Její hostování neodbytně vnucovalo přání, aby co nejdříve vystoupila na Dvořákově Praze ve dvořákovském písňovém recitálu.
Poslední skladbou večera, a tím i celého festivalu byla Brahmsova 3. symfonie F dur. Kdyby mě přivedli do sálu se zavázanýma očima, sázel bych se, že dílo nastudoval a řídil Christian Thielemann, nikoliv Honeck, který symfonii provedl ve wagnerovsky nabubřelé dynamice a s hustou smetanou smyčcové skupiny, hodnou Čajkovského vrcholných symfonií. Nechce se mi věřit, že po působení britských dirigentů v čele německých orchestrů, včetně Státního orchestru Drážďany (Colin Davis), a po letech zkušeností s Brahmsovými díly v podání komorních orchestrů soudobých i dobových nástrojů lze 3. symfonii stále ještě nastudovat v tak archaickém a „německy“ těžkopádném podání. Drážďanský Brahms neměl transparenci Hengelbrockových kreací z Hamburku, ani zvukovou vytříbenost a artikulační delikátnost Chaillyho nastudování z Lipska, postrádal lehkost britské samozřejmosti i vídeňskou melancholii. Zůstala vleklá a nepříliš kontrastní tempa, dvakrát neodstíněná dynamika a dojem těžkotonážní pozdně romantické symfoničnosti. Maně jsem si vzpomněl na okřídlenou otázku francouzských intelektuálů šedesátých let: „Máte rádi Brahmse?“ Ano, ale nikoliv v kaloricky přehnaném podání našich saských sousedů. V Praze jsou vždy vítáni. Příště snad raději ve skladbách Richardů Wagnera a Strausse. A samozřejmě Antonína Dvořáka, jehož Slavnostní zpěv a Biblické písně rozhodně nehrají běžně.
