Verdiho Otello je jistě psychodrama. Nová inscenace mnichovské Bavorské státní opery to ale zdůrazňuje tak urputně a polopaticky, že psychodrama naopak potlačuje. Režisérka Amélie Niermeyer se rozhodla koncentrovat toliko na psychologii hrdinů, zvláště Desdemony, a posunout dílo někam do světa realistických činoher konce 19. století. Problém je, že opera není a nemůže být realistické drama od Ibsena či Strindberga. Zvlášť ne Verdiho Otello. S operním stylizovaným jazykem se musí umět zacházet, a ne každý to umí tak, jak to třeba kdysi předvedl Willy Decker na La traviatě.
V mnichovském Otellovi hned v úvodní scéně vidíme pouze Desdemonu na vyvýšeném jevišti, jak zoufale vyhlíží svého ženicha, jemuž na rozbouřeném moři hrozí zkáza. Sbor je dole ve tmě „neviditelný“. Otello své „Esultate!“ nezazpívá shromážděnému davu, ale v otevřených dveřích Desdemonina pokoje. A vzápětí sklesne. V tomto okamžiku ještě režijní koncepce působí ve své intimnosti a komornosti sdělně a nadějně.
Jenže režisérka neví, co dál. Neví, jak nakládat s abstrakcí a stylizací a současně s vášnivě se vzpínající Verdiho hudbou. Pouze se očividně chce vyhnout všemu efektnímu, barvitému (s výjimkou hořícího ohně), jakémukoli náznaku dobových kostýmů. Ve strohé scénografii Christiana Schmidta, zobrazující noblesní, leč vybydlené prostory, převládá šeď a chlad, jednou z mála rekvizit je postel – častá režisérská berlička upozorňující na to, že se hraje o lásce a umírání…
Otello má na sobě obnošenou bundu a kalhoty na šlích, Jago zelené tričko a plandavé kalhoty, Desdemona cosi jako župan a později černý kalhotový kostým, Emilia připomíná spíš její sekretářku. O to kýčovitější pak je scéna, v níž sbor přináší květiny, respektive v této inscenaci jimi obloží Desdemonu ležící na posteli – asi jako předzvěst smrti, kdyby to náhodou nějaký zabedněný divák nevěděl… Proč si Jago v této scéně přes sebe přehodí ženské šaty, není zřejmé.
Psychika hrdinů, na kterou se režisérka chtěla soustředit, ve skutečnosti zaniká, a to přesto, že trojice protagonistů patří k současné absolutní špičce a ovládá umění spojit fyzické hraní s pěveckým výrazem. Jenže ve skutečnosti nemají co hrát. Jonas Kaufmann se v titulní roli může sebevíc držet za hlavu, sebemalátněji chodit po jevišti a záměrně nejistými gesty sugerovat, že jeho hrdina „má problémy“, že jde o vnitřními pochybnostmi zmítanou, snadno ovlivnitelnou osobu, stejně to v režisérčině pojetí nemá kýžený účinek. Navíc se těžko dá věřit tomu, že takovýto Otello by mohl být slavný vojevůdce, respektovaný vojáky.
Hlasově byl Kaufmann při představení 21. prosince v dobré formě, samozřejmě ale bylo nutné se smířit s tím, že hned vstupní „Esultate!“ zpívá spíš do sebe a pro sebe než jako triumfální zvolání a že vokálně jeho Otello není čím dál rozervanější, zoufalejší a agresivnější. Místo toho je stále do sebe ponořený – až na hraně monotónnosti. Nejlépe mu vyšly právě takovéto pasáže, především „Dio! Mi potevi“. Celkově je to jak herecky, tak pěvecky racionálně stvořený Otello. A člověk se jen ptal sám sebe: Jde o umělecký záměr nebo o masku skrývající, že „univerzálnost“ zahrnující německý i italský repertoár má své meze a vložit do takovéto role žádoucí temperament je nad Kaufmannovy síly?
Také německá sopranistka Anja Harteros není typická Desdemona. Její hlas je průrazný, s lyrickými kvalitami, nicméně výjimečnou krásou v „italském“ slova smyslu se nevyznačuje, také legato není úplně nejdokonalejší a některé vyšší tóny jí zněly spíše drsně. Po písni o jívě a modlitbě Ave Maria nedoznívala v uších výjimečná měkkost a jemnost či pianissima. Harteros zpívala dobře, to ano, ale také nic více.
Kanadský barytonista Gerald Finley, dlouhá léta excelující v Mozartových operách jakož i v písňovém repertoáru, dospěl coby padesátník až k rolím jako je Hans Sachs, Falstaff – nebo právě Jago. Teď už mu dokonce táhne na šedesátku, ale jeho hlas překvapí silou, barevným a vyrovnaným zvukem bez stopy nadměrného vibrata. A když už jeho hlasu přece jen začíná chybět démoničnost, tvrdost a zloba ve výrazu (hlavně ve slavném „Credo in un Dio crudel“), tak se Finley může opřít o svůj hudební intelekt: své limity vyvažuje mnohotvárnou, proměnlivou deklamací, slyšitelnou i v nejnižší dynamické hladině a postačující k vykreslení intrikánovy úlisnosti a podlosti. U lepšího režiséra by jeho kreace vynikla mnohem více. Z dalších sólistů ztvárnili v mezích možností zajímavější figury Evan LeRoy Johnson jako Cassio a Galeano Salas jako Roderigo.
Výkon dirigenta Kirilla Petrenka nutno ocenit, ale spíš rozumem. Ve hře orchestru bylo všechno, co tam mělo být a pod Petrenkovýma rukama takříkajíc laboratorně převáženo a dávkováno, zvukově bezvadně ošetřeno, ale aby byl člověk spontánně stržen hudebním proudem, to ne. Po hudební stránce se Verdiho rovnováha mezi emocemi a intelektem v této produkci hodně vychýlila v neprospěch emocí. A režie, té chybí jak cit, tak rozum.
