Verdiho Otello, skladatelova předposlední opera, je dalším důkazem jeho příchylnosti k Shakespearovým dramatům a dokládá snahu tvořit operu jako divadelní dílo. Libretista Arrigo Boito, autor libreta k Verdiho Macbethovi a také k jeho poslední opeře Falstaff, se opět osvědčil jako vynikající spolupracovník, na němž je zřetelně vidět, že on sám cítí také jako operní skladatel, ostatně je autorem opery Mefistofeles a také nedokončeného Nerona. Málokterá opera je tak výrazně dramatickou předlohou pro divadelní realizaci jako Otello. Spojení hudby a textu spolu s ostatní divadelně cítěnou hudbou dává inscenačnímu týmu bezpočet podnětů k tomu, aby vzniklo opravdové hudební divadlo. Vícehlavý divadelní tým může kouzlit…
Vidíme krásný scénografický obraz – jeviště je zatarasené dvoukřídlými vraty patinovaného kovového vzhledu, vrata se podle potřeby otevírají a zavírají. Za nimi je několik barelů, v nichž Jago a Otello zažehují oheň. Nejsou jenom jevištní metaforou, jak se později ukáže. Množící se ohně přeskakují do vojenských helmic, jichž je na podlaze plno. Zadní prospekt je pohledem na moře. Těsně před ním vstupuje Otello na jeviště spouštěn na tazích na jakémsi velitelském můstku. Ten úvodní sborový výjev za fascinující hudební bouře, který operu bez předehry zahajuje, má úžasnou účinnost a dal by se překazit pouze totálním neumětelstvím.
Pestrý dav je oblečený do kostýmů napříč stoletími. Otello bílé pleti, jak je v posledních letech nepsaným zákonem, má na hlavě výrazné dredy, aby se přece jenom odlišil od davu, v němž jsou přítomni i jeho vojáci v uniformách. Jago, takový nedbale oblečený strejda, potom i elegantní pán ve smokingu, hraje „na současno“ stejně jako Otello v tričku a Desdemona vypadající ve svých vínově červených šatech spíš jako maloměstská panička.
Hrajeme hru o domácím násilí. Zřejmě proto kostýmy nivelizují všechny postavy a potlačují výlučnost osudu nevinné Desdemony a zešílevšího Otella. Otello jako nesympatická postava, která nevraždí ze žárlivosti, ale jako nemilosrdný predátor. Shakespeare (a Verdi) snesou všechno. Jenomže po úžasné první scéně následuje na jevišti změť jednotlivých od sebe oddělených výjevů, v níž zaniká Verdiho mistrovské pojetí této opery jako sledu situací, které na sebe navazují bezprostředně téměř bez uzavřených čísel. Proč tedy výrazným pohybem vrat neustále zdůrazňovat hudební formu, která je v Otellovi záměrně nahrazena vplýváním jedné situace do té další? Inscenačně se tím (snad bezděky) vracíme zpět k číslové opeře. Vrata stereotypně zdůrazňují předěly mezi jednotlivými výstupy. Potřebujeme-li intimitu Desdemoniny ložnice, musíme spustit nepříliš průhledný obří bílý závěs. Otello za ním a s ním vraždí Desdemonu a my je vidíme jen jako „tušené divadlo“. A aby nebylo závěrečné jeviště tak prázdné (?), přidáme tam masivní kostru lodě. À propos již zmíněné barely – před uvítáním benátské delegace Otello do jednoho z nich sáhne, a hned má ruce po loket černé od jakési řekněme kolomazi, kterou si na tvář namaluje stopy po slzách a později jí nemilosrdně pomaže také Desdemonu.
Začátek inscenace je slibný, kvalitně hrající orchestr a dobře zpívající sbor. Krásná scénografie Hanse Hoffera – vrata uzavírají celé jeviště. Otevírání a zavírání vrat se však opakuje téměř bez vztahu k dramatické situaci, jen tehdy, když je třeba změnit téměř prázdný prostor do intimnějšího. Jisté monotónnosti se chvílemi nevyhnulo ani hudební nastudování. Například důležitý duet Otella a Jaga ve druhém dějství odplynul poněkud nenápadně. Dirigent Andrij Jurkevyč hodně sází na vyšší stupeň dynamiky, stejně tak pěvci. Představitel Otella Denys Pivnickij zpíval na premiéře v omluvené indispozici neustále ve forte a mělo to vliv i na jeho intonaci. Při volbě těchto kostýmů Georgia Vafiase, které jsou dobově rozrůzněné a ústí až v současnu, měl režisér Martin Čičvák patrně v úmyslu zdůraznit téma, které lidstvo dodnes trápí – téma domácího násilí, které bývá téměř vždy naznačováno u dvojice Jago a Emilie, tady je přisuzováno také Otellovi. Nenápadné kostýmy a uniformy současného stylu však oslabují hierarchii postav dramatu (výjimkou je Desdemonin kostým ve scéně s liliemi ve druhém dějství). Desdemona působí jako usedlá středostavovská manželka, Otellovi Daniela Pivnického příliš nesvědčí přiléhavé světlé triko, Jago má záměrně neupravenou košili a kalhoty, později se jaksi náhodně objeví ve smokingu. Ano, ovšemže elegantnost oblečení nezmění na jeho zlovolné povaze nic.
Králem jeviště je představitel Jaga Mikołaj Zalasiński, který svou roli často naplňuje sprechgesangem. Desdemona Olgy Busuioc ukázala v první části večera svůj plný hlas bohatě obdařený alikvoty, ve třetím a čtvrtém jednání jako by její hlas postrádal více emotivní lyričnosti a legata. Denys Pivnickij vystoupil v roli Otella v ohlášené indispozici, takže se můžeme jenom dohadovat, bude-li, až bude zdráv, více šetřit znělostí svého hlasu a také přesněji intonovat. Domácí pěvci Národního divadla byli obsazeni do menších rolí, které jim, po pravdě řečeno, příliš neseděly.
Režisér Martin Čičvák se svým výtvarným týmem vytvořil efektní inscenaci, v níž nešetřil mj. ranami nožem, který má v sobě rudou (krvavou) stopu. Domnívám se, že si se svými předchozími operními inscenacemi, Macbethem a Lady Macbeth Mcenského újezdu, rozuměl lépe. Otella v této efektní podobě však obecenstvo jistě rádo přivítá.
Národní divadlo (v budově Státní opery), G. Verdi: Otello, Praha 26. září 2024.
Dirigent Andrij Jurkevyč, režie Martin Čičvák, scéna Hans Hoffer, kostýmy Georgios Vafias, světelný design Jan Dörner, choreografie Silvia Beláková, sbormistr Adolf Melichar, dramaturgie Jitka Slavíková. Otello Denys Pivnickij, Jago Mikołaj Zalasiński, Desdemona Olga Busuioc, Emilia Kateřina Jalovcová, Cassio Martin Šrejma, Roderigo Josef Moravec, Lodovico Oleg Korotkov, Montano Jan Hnyk, Hlasatel Libor Novák, Vedovella (nadbytečná taneční role) Adéla Abdul Khaleg. Orchestr a sbor Státní opery, Kühnův dětský sbor, Balet Opery Národního divadla.
