Vzácná příležitost se naskytla abonentům komorního cyklu PKF – Prague Philharmonia v pondělí 26. února. V Barokním refektáři Profesního domu MFF UK v Praze vystoupily obklopeny vřelou atmosférou dcery skladatele Jana Nováka Clara Novak a Dora Novak-Wilmington. Partnery jim byli Lukáš Pospíšil, koncertní mistr skupiny violoncell PKF – Prague Philharmonia, Tomáš Františ, sólofagotista téhož orchestru a člen České filharmonie, a klavírista Filip Martinka, posluchač HAMU ze třídy Martina Kasíka.
Večer byl věnován výhradně komorním skladbám Jana Nováka a posluchačům se dostalo intenzivního zážitku z poznávání, spíše ochutnávky, u nás znovuobjevovaného autora. Jan Novák patřil v Československu od konce čtyřicátých let do roku 1968 k významným tvůrcům, který svými díly i občanskými postoji dráždil komunistický establishment, ten hudební zejména. Osobitost skladatele, jeho výlučnost a nepoddajnost vedly k jeho vyloučení ze svazu skladatelů. Důležité pro Novákovo tvůrčí nasměrování bylo získání amerického stipendia v roce 1947. V Tanglewoodu studoval u Aarona Coplanda, poté pár měsíců u Bohuslava Martinů. A byl to jediný žák Martinů kromě Vítězslavy Kaprálové. Často se mluví o podstatném vlivu Martinů na Novákovu tvorbu – ano, některé harmonie tak znějí, ale vždycky se obrátí v jedinečnou Novákovu individuální invenci. Jan Novák studoval kompozici v Brně a v Praze u Viléma Petrželky a Pavla Bořkovce, klavír u brněnského Františka Schäfra. I jeho žena Eliška byla klavíristka, společně vystupovali a byli prvními interprety Novákových klavírních nebo komorních skladeb. Léta propagují dílo svého otce jeho dcery. Dora Novak-Wilmington vystudovala klavír u Vitali Margulise ve Freiburgu a u Rudolfa Firkušného na Juilliard School, na téže škole absolvovala i komorní hru u Felixe Ganimira. Vyučuje na Hochschule für Musik und Theater v Mnichově. Clara Nováková studovala hru na flétnu ve Stuttgartu a v Paříži, osmnáct let byla první flétnistkou Komorního orchestru města Paříž. Pravidelně vystupuje s mnoha světovými komorními ansámbly, pedagogické činnosti se věnovala v Paříži, ve Valencii, na čínské univerzitě v Su-čou, od loňska vyučuje na konzervatoři v Hang- čou, kde žije.
Po emigraci v roce 1968 se u nás nad tvorbou Jana Nováka zavřely vody a teprve v posledních letech získáváme díky nahrávkám, koncertním provedením a rozhlasovým záznamům určité povědomí o jeho rozsáhlé tvorbě, která vedle symfonických děl zahrnuje i vokální díla, instrumentální koncerty, jevištní a filmovou hudbu a rozsáhlou oblast komorní. Z ní zazněly na pondělním koncertu čtyři skladby.
Dvouvětá Sonata Phantasia pro violoncello, fagot a klavír (1982) je zajímavá splynutím barev nástrojů, melodičností, nápaditou rytmizací a názvuky moravských lidových písní. Synkopovaný rytmus narušuje idyličnost a snovost, jazzové prvky dodávají skladbě silnou energii. Všechny nástroje mají náročné party. Dora Novak-Wilmington upoutala velmi přesnou rytmizací, hravostí, energičností a hloubkou výrazu, fagot Tomáše Františe i violoncello Lukáše Pospíšila stvrzovaly neobvyklou, velmi příjemnou barvu tria, již v této první skladbě byla patrná nadstandardní souhra všech hudebníků, která nezmizela v žádné z následujících.
Sonatu super „Hoson zes…“ pro flétnu a klavír (plným názvem . Sonata super Hoson zes… fidibus acutis aut tibia obliqua et clavibus MCMLXXXI), v níž cituje i rozvíjí antickou Seikilovu píseň, napsal znalec latiny Jan Novák původně pro housle a klavír a věnoval ji příteli z emigrace, houslistovi Jiřímu Trnkovi. Vynikající flétnistka, dcera Clara ho však inspirovala k verzi pro flétnu, která v Praze zazněla (poprvé ji u nás sestry hrály v Poličce roku 1992). Je to pozoruhodná, posluchačsky přívětivá skladba. Dialog flétny a klavíru se odvíjí v překvapivých dialozích, barvách, rytmu, kontrastech, skladba je tu lyrická, onde rozverná, je srozumitelná i překvapující. Slyšeli jsme až dokonalosti se dotýkající souhru obou sester, tepající rytmus v klavíru a virtuózní part flétny, kde Clara Nováková vrchovatě využila svých virtuózních schopností a mnohobarevného témbru flétny. Z jejího nástroje se linuly tóny hladce sametové i skřípavé, odsekávané i táhlé, doprovázené zpěvem do nástroje či ťukáním klapek. Obdivuhodné však bylo výrazové vyznění třívěté sonáty, kdy nelze mluvit pouze o bezchybné souhře obou nástrojů. Obě sestry se v interpretaci propojily v jeden celek, který společně dýchal, společně tvořil…
Hravé Capriccio z roku 1958 zaznělo ve verzi pro violoncello a klavír (existuje i verze pro violoncello a malý orchestr) v podání Lukáše Pospíšila a Filipa Martinky. Energií a nápady kypící skladbu zahráli oba interpreti s chutí a drivem. V jejich podání blýskaly synkopované rytmy, swingující tep i technické finesy jako trylky, glissando a pizzicato ve violoncellu nebo rychlé běhy i údery pěstí do klaviatury. Capriccio je skladba radostná, uvolněná (pro posluchače, nikoli pro hráče, od nichž vyžaduje velké soustředění), jako by zvala posluchače do dancing halls, kde si zatancují v rychlém rytmu.
Závěrečnou Sonatou Tribus pro flétnu, housle a klavír (v úpravě Miroslava Střeláka, Lukáše Pospíšila a Pavla Klouba pro flétnu, violoncello a klavír) vyvrcholil večer věnovaný Janu Novákovi. A jako by se v ní soustředily všechny přednosti večera – přesnost a průzračnost klavíru Dory Novak-Wilmington, který vše drží pohromadě, široké technické i výrazové spektrum flétny Clary Novákové, bravura Lukáše Pospíšila a všemu vévodící krásné zvukově barevné souzvuky všech tří nástrojů.
Komorní koncert připomněl 40. výročí smrti Jana Nováka. Byl však také příležitostí zažít souhru dvou výjimečných umělkyň, které u nás neslýcháme příliš často.
Program:
Jan Novák: Sonata Phantasia pro violoncello, fagot a klavír
Jan Novák: Sonata super „Hoson zes…“ pro flétnu a klavír
Jan Novák: Capriccio pro violoncello a klavír
Jan Novák: Sonata Tribus pro flétnu, housle a klavír (v úpravě Miroslava Střeláka a Lukáše Pospíšila pro flétnu, violoncello a klavír)
Clara Nováková – flétna
Dora Novak-Wilmington – klavír
Lukáš Pospíšil – violoncello (koncertní mistr PKF – Prague Philharmonia)
Tomáš Františ – fagot
Filip Martinka – klavír