Začněme hezky od začátku. V roce 1956 Bohuslav Martinů zkomponoval pro Zdeňka Zouhara a jeho sbor Opus kantátu na text Miloslava Bureše Otvírání studánek. Tato kantáta představovala pro Martinů jakýsi osobní očistný rituál od nánosů meziválečné pařížské avantgardy a zároveň utvrzení své identity v lidové kultuře Vysočiny. Jejím zkomponováním Martinů dokonale zmátl představitele domácí kulturní politiky, kteří tuto skladbu četli jako pokání kosmopolitního emigranta. Ačkoliv skladatel neměl ani vzdáleně nic takového v úmyslu, otevřely mu Studánky cestu na domácí scénu. Naprosto opačný dopad mělo Otvírání studánek pro Alfréda Radoka, které se stalo předmětem inscenace J. A. Pitínského Otvírání studánek Alfréda Radoka v ND Brno. Pronikavý text Martina Sládečka odkrývá na půdorysu Radokova života v dialozích se ženou Marií a případnými dalšími postavami nánosy bahna, kterými se musel probrodit v šedesátých letech po politicky neschváleném zpracování Otvírání studánek pro Laternu magiku. Smyly ho až vlny moře omývající švédské pobřeží, kam se Radok uchýlil v roce 1968. V komorním dramatu se zvolna otvírají staré křivdy a pročišťuje zakalená minulost. V dialozích a epizodách vyplouvají na povrch základní elementy jeho osobní i tvůrčí tragédie. Jedním z nejsilněji exponovaných prvků inscenace je jeho židovský původ a s ním spojený motiv neustálého putování. Osudovým dopravním prostředkem jsou tu vlaky. Vlaky, které rozvážely židovské obyvatelstvo do koncentračních táborů nebo vlak, který ho vezl na neukončenou poslední cestu ke slávě v podobě režie Havlových her ve vídeňském Burgtheatru. Odtud odněkud snad také pramení hudba Víta Zouhara. Logika jeho angažmá je zde několikerá: zaprvé s J. A. Pitínským spolupracoval už na dvou inscenacích (Radúz a Mahulena v ND Praha a Oresteia v MD Zlín), zadruhé je synem Zdeňka Zouhara – objednavatele a korespondenčního přítele B. Martinů a konečně jeho hudba vychází z minimalismu. V této souvislosti nebylo možné nevzpomenout na Different Trains amerického minimalisty Stevea Reicha, který sám jako Žid exponoval ve své slavné kompozici téma vlaků v několika pohledech. Bylo by ovšem velmi přízemní Víta Zouhara podezírat z jakékoliv tendence k napodobení Reicha. Jeho hudba totiž osciluje mezi oběma formami hudebního minimalismu, americkou (nejblíže asi Glass a Reich) a evropskou (Pärt). V některých scénách použil jen velmi jednoduchý podkresový part klavíru, jinde zase celý dívčí sbor Kantiléna s doprovodem smyčců a klavíru. Obsazení Vít Zouhar použil stejné jako Martinů ve své kantátě, čímž obě poloviny večera jednoznačně propojil. Určitým žánrovým zpestřením byla vložená židovská píseň a závěrečná banální znělka, která uvedla epilog ve formě loutkového divadla. Když už je řeč o loutkovém divadle, Pitínského inscenaci musíme chápat jako metadrama, tedy divadlo o divadle, ale také divadlo o filmu, divadlo o multimediální Laterně magice (která zde mimochodem vystupuje také v personifikované podobě). Kus trvá bezmála dvě hodiny, a to bez přestávky. Dokonale vykresluje pochybujícího režiséra na pozadí absolutně nepochybujících stranických aparátčíků a mladých, sebevědomých a ambiciózních režisérů (Forman, Svitáček, Roháč), kteří se o Radokovo místo ve správný okamžik bez skrupulí utkají.
Po přestávce následovala samotná kantáta B. Martinů Otvírání studánek. Modernistická, skoro by se chtělo říci kubistická, ale zřejmě spíše bruselská, scéna zůstala z radokovského dramatu beze změny. Do ní vstoupil sbor Kantiléna, dvojice tanečníků a ke konci také sólový pěvec. Otvírání studánek je obecně známá skladba, která podstoupila různé inscenace. Ta aktuální je čistá, úsporná a sbor na scéně používá zároveň jako pohybový element. Z nastoleného stavu čistoty a jednoduchosti mě vytrhoval dynamický projev tanečníků a také použití dětských stříkacích pistolí. Otvírání studánek není dětská hra – naopak, je to snad ještě předkřesťanský rituál, ve kterém se životní cyklus člověk prolíná s cyklem přírody. Nic, do čeho byste chtěli strčit oranžovou stříkací pistoli. Leda, že byste potřebovali namočit nejen tanečnici, ale také celou scénu, která pak bude podtrhávat nohy i těm, kterým nemá. Ale asi to šlo vyřešit i stylověji… Závěrečná scéna byla v kontrastu k předcházející úspornosti náhle trochu přeplněná, a to zejména díky tyčím, které se zvolna spustily na scénu a tanečník je posléze ještě rozverně rozhoupal. V tomto případě by méně znamenalo více.
Výsledný dojem z premiérového večera byl neobvyklý: kombinace drsného osobního dramatu na pozadí politických změn a postmoderně odlehčeného Otvírání studánek určitě nebyla konvenční. Zároveň ale nebyla ani konzistentní. Domnívám se, že inscenace druhé půle ve vztahu k té první neobstála, ačkoliv pěvci i hudebníci podali slušný výkon.
