Závěrečný koncert letošní donátorské řady PKF – Lobkowicz abonmá nabídl zajímavou konfrontaci hudby rodinného klanu Bachů s díly 20. století. V roli sólisty se představil vynikající britský cembalista Mahan Esfahani. V Lobkowiczkém paláci v Praze za doprovodu PKF – Prague Philharmonia provedl Koncert pro cembalo Es dur J. Ch. Bacha a jako dramaturgickou zajímavost také Jazzový koncert Josepha Horovitze. Oba rozdílné světy propojily Deux Pièces pour Clavecin H 244 Bohuslava Martinů pro sólové cembalo. Celý večer v podání PKF – Prague Philharmonia v roli komorního orchestru bez dirigenta pak orámoval úvodní Braniborský koncert č. 3 G dur J. S. Bacha a závěrečná Sinfonie G dur C. Ph. E. Bacha.
Donátorská řada PKF—Lobkowicz abonmá má podtitul Setkání s příběhy umění. Název je více než výstižný a má širší záběr. Tento původně experimentální projekt v roce 2020 již počtvrté přivítá v Císařském sále Lobkowiczkého paláce v Praze hudbymilovné publikum, které zároveň zakoupením vstupenky podpoří orchestr a jeho umělecké plány. Z návštěvníků koncertu se tak stávají mecenáši, kteří obnovují i bohužel zapomenuté tradice mecenášství jako takového. Ostatně propojení a úzká spolupráce právě s rodinnou Lobkowiczů je v tomto případě velmi šťastná. Donátorské koncerty tak staví do zcela jiné dimenze. Nelze tu nevzpomenout, jak významnými mecenáši mnoha umělců byl šlechtický rod Lobkowiczů během posledních 400 let. Lze tedy zároveň poděkovat, že se k této tradici rodina opět hlásí a v podobě hostitele v Lobkowiczkém paláci umožňuje hudební produkce, které podporují tvůrčí plány orchestru i mladé sólisty. Cena abonentní vstupenky je sice skutečně vysoká, nicméně koncerty jsou organizovány s cílem připravit donátorům zajímavý večer, kde má vedle hudby také své místo prohlídka expozice, odborný výklad kurátorů Lobkowiczkých sbírek, osobní kontakt s umělci, a samozřejmě na závěr i společenské setkání s pohoštěním.
Pokud nás koncepce večera i prostředí vrací v čase do dob soukromých koncertů na šlechtických sídlech, je potom spojení s PKF – Prague Philharmonia coby orchestru klasicistního typu přímo ideální. Novinkou je ale fakt, že ve většině programů orchestr vystupuje bez dirigenta a staví do nové role koncertního mistra, vynikajícího houslistu Jana Fišera. Jakkoliv je PKF – Prague Philharmonia skutečně mimořádně tvárný orchestr, nelze po několika koncertech tohoto cyklu očekávat, že by jeho menší komorní verze mohla tak rychle znít jako dokonale sehrané těleso tohoto typu. Nicméně úroveň provedení mne opravdu mile překvapila a věřím, že teprve za nějaký čas bude možné také zpětně zhodnotit, jak dalece detailní práce menšího obsazení smyčců pod vedením koncertního mistra Jana Fišera přinesla smyčcové skupině také nové hráčské a velmi cenné kvality, které celkově orchestr dále posunou.
Závěrečný koncert byl ale především plně ve znamení cembala a představení vynikajícího britského cembalisty iránského původu Mahana Esfahaniho. Tento poslední žák Zuzany Růžičkové bezesporu patří mezi vůdčí osobnosti současné cembalové hudební scény. Může nás těšit, že si díky cestám za naší první dámou cembala oblíbil Prahu a zvolil si ji za své bydliště. O to více mne v posledních letech překvapovalo, že tento fenomenální cembalista byl naší hudební scénou poměrně značně opomíjen. Mezi prvními, kdo s Mahanem Esfahanim v České republice spolupracovali, byl festival Struny podzimu a SOČR. S potěšením jsem proto přijala i jeho debut s PKF – Prague Philharmonia. Tento energický mladý umělec má totiž poměrně odvážný životní cíl, rehabilitovat cembalo jako sólový koncertní nástroj. Kdo jiný by se o to měl pokusit, než skvělý hráč, který umí zajímavě postavit dramaturgii a mimo jiné i velmi sympaticky a profesionálně promluvit k publiku. Byl to právě Mahan Esfahani, kdo provedl historicky první sólový cembalový recitál na slavném londýnském festivalu BBC Proms (2011), který doslova odpálil jeho velmi úspěšnou světovou kariéru. Aktuálně ho čeká debut ve vídeňském Musikvereinu, turné s Academy of St Martin in the Fields a umělecká rezidence v Královské filharmonii v Liverpoolu a v Royal Nothern Sinfonia. Své umění v Lobkowiczkém paláci představil na svůj zcela nový nástroj, kopii Michael Mietke, Berlin 1704.
Mahan Esfahani je živel, který se dokonale ovládá a svůj temperament i hudební cítění staví na hluboké znalosti historicky poučené interpretace (vystudoval muzikologii a historii na Stanfordské univerzitě, pozn. red.). Svou hru technicky dokonale ovládá, jeho zvuková představivost ho bezchybně vede při volbě rejstříků a nádherným legátem dokáže vytvořit překrásné kantilénové pasáže. Svou hrou skutečně potvrzuje, že cembalo může být virtuózním nástrojem, který má své místo v celovečerních sólových programech. Koncert pro cembalo Es dur op. 7 J. S. Bacha byl v jeho provedení zážitek a je nutné také podtrhnout velmi citlivý a stylově čistý doprovod orchestru. Bohužel, akustika Císařského sálu zvuku cembala příliš nepomáhala a místy byl orchestr k jemnému zvuku cembala přeci jenom příliš hlasitý. Stylovost ale byla dokonalá, orchestr se již mnohem lépe přizpůsobil zvuku cembala a pro celkový autentický dojem už pouze chyběly dobové nástroje… Druhá věta nádherně dýchala a kouzelné byly i recitativy, kterým nechyběla naprostá volnost. Ve třetí větě sólista předvedl bravurní lehkou techniku a svou energii přenesl i na hráče.
Dramaturgickým zpestřením byly dvě skladby pro sólové cembalo Deux Pièces pour Clavecin H 244 Bohuslava Martinů. Esfahani zde vystihl na cembalo typický charakter hudby Martinů a předvedl zvukovou bohatost i celkový potenciál cembala jako sólového nástroje. Byl to zážitek, ovšem překvapení posluchače čekalo i v dalším uvedeném díle, Jazzovém koncertě Josepha Horovitze. Tady je nutné ze všeho nejdříve ocenit orchestr, který měl bez dirigenta skutečně náročný úkol. Hráči spolu se sólistou skvěle pronikli do světa klasického jazzu a několikrát v sále navodili atmosféru příjemného jazzového klubu. Cembalo ale bylo v tomto případě ozvučeno, což bylo i nutné díky poměrně intenzivnímu partu bicích nástrojů. Úvodní tutti orchestru skvěle připravilo velké cembalové sólo, ve kterém Esfahani okamžitě utvrdil posluchače, že svět jazzu je mu velmi blízký a hluboce mu rozumí. Náročná byla pro sólistu především třetí věta, kdy cembalo mělo poměrně často rytmicky exponovaný part unisono s bicími nástroji. Ani jsem se nedivila, že si mnoho posluchačů během hry spontánně podupávalo do rytmu nohou.
Začátek i závěr koncertu patřil již samotnému orchestru. Braniborský koncert č. 3 G dur J. S. Bacha na úvod večera všechny skvěle naladil a musím ocenit opravdu obdivuhodný rytmus všech hráčů. Tempo se nepohnulo ani o setinu vteřiny. V závěrečné Sinfonii G dur C. Ph. E. Bacha byli pak hráči doslova ve svém živlu a energicky předvedli, proč PKF – Prague Philharmonia patří mezi mimořádná tělesa. Stylovou čistotu, detailní práci s kontrasty i vedením hlasů, radost ze samotné hry a v poslední závěrečné větě i brilantní lehkost a technický nadhled. Přeji do svého čtvrtého roku donátorské řady PKF – Lobkowicz abonmá ještě více donátorů a mnoho tvůrčích nápadů, které si pak můžeme díky mecenášům řady všichni společně vychutnat.
