Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK , ještě než velkolepě oslavil 12. 10. svoje sedmdesáté narozeniny, nabídl Pražanům a turistům 6. 10. výjimečný koncert. Pozval totiž opět gruzínského basistu Paatu Burčuladzeho . Večer měl pak skutečně parametry akce mezinárodní úrovně. Orchestr FOK se nejdřív pod vedením Serge Bauda bez problémů vyrovnal s Prokofjevovou symfonickou suitou Poručík Kiže o životě virtuálního ruského důstojníka, od jeho fiktivního narození až po smrt, s typickým skladatelovým sarkastickým humorem. Poté přišla na pódium očekávaná hvězda a od prvních tónů árie Gremina z Čajkovského Evžena Oněgina si Smetanovu síň podmanila. Následující árie mlynáře z u nás neznámé Rusalky Alexandra Dargomyžského si nebyla perfektní v souhře, ale opět to byla báječná pěvecko-herecká etuda. Vrcholem první části se stala kavatina Aleka ze stejnojmenné opery Sergeje Rachmaninova. Kupodivu rozumným kontrastem a svým způsobem i předjímkou Godunova byl Rituál Alfreda Šnitkeho, vlastně panychida obětem druhé světové války. Tři scény z Musorgského Godunova (Borisova korunovace , Borisův monolog a Borisova smrt ) se staly dle očekávání vrcholem celého večera. Ze sugestivního výkonu nejen Burčuladzeho, ale i Pražského filharmonického sboru až mrazilo. (Vstupy sborových sólistů však bohužel orchestr přikryl.) Paata Burčuladze je nepochybně téměř ideální Boris, je právem oslavován na řadě scén ve světě a kdybych neměl to štěstí setkat se před 15 lety v Ženevě se Samuelem Rameym, tak bych musel konstatovat, že jsem lepšího Borise ještě neslyšel.
