Pondělní večer 10. prosince 2018 náležel v takřka zaplněné Dvořákově síni Rudolfina mimořádnému koncertu, jakých se v životě lidském odehraje nemnoho. Panochovo kvarteto, služebně nejspíše nejstarší kvartetní soubor v České republice, slavilo v přítomnosti mnoha kolegů a žáků padesátileté jubileum, po osmačtyřiceti letech v nezměněném personálním složení. Seznam odehraných koncertů a soupis diskografie Panochova kvarteta budí respekt napříč kontinenty, vždyť po dlouhá desetiletí byli Panochovci jako nástupci Smetanova, Vlachova, Janáčkova kvarteta a Kvarteta hlavního města Prahy nejpřednějšími reprezentanty české kvartetní tradice. Jejich pondělní koncert v rámci abonentní řady Českého spolku pro komorní hudbu měl daleko ke vší slávě a pompě, na pódiu spíše připomínal jeden z tisíců koncertů Panochova kvarteta. Snad jen nervozity bylo u brzy sedmdesátníků z Panochova kvarteta o něco více, než tomu obvykle bývalo v minulosti. Fandové Panochova kvarteta mu však přišli pogratulovat a poděkovat, a tak je to od recenzenta spíše projevem drzosti, když připomene nějakou tu intonační nečistotu, která se během večera objevila.
V jeho úvodu zazněl jeden z šesti „italských“ smyčcových kvartetů Wolfganga Amadea Mozarta, třívětý Smyčcový kvartet C dur KV 157 (1772), křehké dílko šestnáctiletého skladatele, v němž Jiří Panocha a Pavel Zejfart (housle), Miroslav Sehnoutka (viola) a Jaroslav Kulhan (violoncello) položili důraz spíše na kantabilní Andante než krajní věty Allegro a Presto. Slušela by jim pregnantnější rytmizace, elastičtější agogika a svítivější tón prvních houslí. Ve Dvořákově Smyčcovém kvintetu č. 3 Es dur op. 97 se dvěma violami vstoupili Panochovci na domácí půdu, jíž dlouhá desetiletí vévodili. Rytmická pulzace a širokodechost Dvořákových témat ovládly tiše naslouchající publikum, které o sobě dávalo vědět jen výbuchy prosincového kašle mezi větami. „Indiánské“ scherzo Dvořákova kvintetu prozradilo jisté rezervy souboru v jeho aktuální kondici, pomalá variační věta ovšem odkryla trumfy Panochovců, k nimž náleží sebejistý přehled o hudebním dění a tektonice díla a schopnost dovyprávět je do posledního taktu. Delikátní dynamika, kterou kvartetisté volili již v Mozartovi, volala spíše po menší Sukově síni a jejích akustických dispozicích, finále Dvořákova kvintetu ovšem hýřilo rytmy a barvami.
Ve Dvořákově komorním pandánu Novosvětské symfonie se k hráčům Panochova kvarteta připojil violista Josef Klusoň, kterého po pauze následovali další členové Pražákova kvarteta, kteří přišli Panochovcům blahopřát s party Mendelssohnova Oktetu Es dur op. 20. Mendelssohnův Oktet je kompozice, kterou si posluchači vyslechnou kdykoliv rádi, zvláště v precizním nastudování dvou předních českých smyčcových kvartet starší umělecké generace. Pokorná Jana Vonášková u druhého pultu prvních houslí, houslista Vlastimil Holek a violoncellista Michal Kaňka přispěli k nastudování, které mělo plný zvuk ansámblové hry, rezignovalo na extrovertní virtuozitu a vsadilo na nakažlivou radost z početně rozšířené komorní hry. Gratulační večer bez velkých gest skončil přídavkem v podobě scherza z Mendelssohnova Oktetu. Čekal jsem nějaké závěrečné překvapení, dostaveníčko v podání členů Pražákova kvarteta, velkou kytici, ovace ve stoje. Na to jsou však členové Panochova kvarteta příliš skromní, než aby místo kvartetním mistrům sloužili své slávě. Zaslouží si obdiv a upřímné poděkování.
