Na koncertě Českého spolku pro komorní hudbu (3. 11.) vystoupilo Panochovo kvarteto , k němuž po přednesu Haydnova Smyčcového kvartetu B dur op. 55 č. 3 přistoupila Ludmila Peterková : dohromady interpretovali dva klarinetové kvintety – B dur Antonína Rejchy a A dur Maxe Regera. Zajímavě koncipovaný program mě opět ujistil o zcela ojedinělé interpretaci Haydna. Panochovci prosluli až minuciézně gracilními zvukovými proporcemi probarvenými v souhře dokonalou, až rafinovanou nástrojovou technikou. Přesvědčovaly o tom krajní rychlé věty: zpěvná vytříbenost s precizností se zde snoubily v křehké melodičnosti a formě. Vynikající klarinetistka k nim přisedla nejprve k Rejchově kvintetu, v němž její mnohobarevný nástroj zvukově vévodil; celá skladba stylově nevybočovala z atmosféry navozené Haydnovým kvartetem. Snad křehkost zvuku primária, jehož sóla rezonovala s klarinetovými, ponechala nástrojům až příliš velkou zvukovou rozdílnost. Rejchův kvintet vyzněl jako hold klarinetu a jeho skvělé interpretce. Poslední z děl Maxe Regera, jehož premiéry v roce 1916 se skladatel už nedožil, přineslo posluchačům neobvyklé a neběžné poznání. Pevná čtyřdílná koncepce, rádoby potlačující svým vnějším klasicistním charakterem všechen novodobý kompoziční vývoj, přináší v jednotlivých větách mnoho rozmanitostí, hudebních myšlenek, melodických názvuků a skladebných ojedinělostí. Zde kvartetisté vytvořili s klarinetistkou homogenní celek a dali vyniknout Regerově atypické hudební řeči plné naléhavé sdělnosti (zejména ve třetí pomalé větě). Čtvrtá věta, počínající velkým vstupem kvartetního čtyřzvuku a posléze dávající klarinetu melodickou linku, několikrát vychyluje pevnou větní formu, aby se do ní následně opět vrátila. Byl to skvělý výkon všech pěti umělců, který oživil málo uváděné dílo a dal mu naplnění, oslovující i dnešního posluchače.
