Uvedení šesti kvartetů Bohuslava Martinů ve dvou večerech bylo dobrým činem dramaturgie festivalu Pražské jaro. První části se ujalo Panochovo kvarteto , které uvedlo kvartety třetí, čtvrtý a pátý. Soubor, který má ve své diskografii kompletní nahrávku smyčcových kvartetů Bohuslava Martinů, přednesl tři z nich s nadhledem a na vysoké interpretační úrovni. Jakkoli jde o skladby jednoho autora a za sebou jdoucích čísel, pokrývají časové období od roku 1925 až do 1937, což pro skladatele znamenalo větší vývojový oblouk, než by dvanáct let naznačovalo. Třetí, čtvrtý a pátý smyčcový kvartet jsou díly velmi rozdílnými a to jak slohovým zakotvením, tak výrazovým zaměřením. Jestliže třetí je formálně třívětý a zvukově zcela přikloněný k velmi modernímu, povíce atonálnímu výslednému dojmu, čtvrtý zasahuje výrazově odlišný svět neoklasicistní formální stavby i zvukové barevnosti. Pátý kvartet je jedním velkým výkřikem nad prožitou emociální bouří tvůrce; dosvědčují to jak struktura, tak použité výrazové prostředky. Nade všemi se klene skladatelova osobitost, jeho tvůrčí zrání umělecké i lidské. Kvartety jsou vlastně milníky na intimní cestě výjimečného umělce. Je nesnadným interpretačním úkolem provést za sebou právě tato tři díla, jež všechna jsou obrazem bytosti Martinů a zároveň svou odlišností, vývojovým posunem a zráním jsou svědectvím též dramatického obrazu doby mezi dvěma světovými válkami. Panochovo kvarteto se svými zkušenostmi s interpretací kompletního kvartetního díla skladatele je právě detailně poučeno o nuancích proměn v jednotlivých skladbách a dokázalo je proměnit ve tři svébytné a samostatné komorní výpovědi, v nichž neabsentují pro skladatele typické prvky melodičnosti a rytmičnosti, chápané jako společný jmenovatel celé jeho tvorby. Soulad souhry tělesa se spojil s letitou a zažitou zkušeností s interpretací Martinů a vtiskl jejich projevu nezaměnitelný charakter hry. Zpěvnost tónu se prosadila i v prvním z uvedených kvartet, kde nemá v notovém záznamu přisouzen takový význam, výrazová vřelost – interpretům vlastní – probarvila i zde leckterou frázi. Uměřená citovost, utajená ve čtvrtém kvartetu v přiměřenosti výrazu, dostala v podání Panochovců cudný, leč vnitřně strhující projev. Dokument vzplanutí, jímž pátý kvartet Bohuslava Martinů je, pak rozehrál všechny výjimečné schopnosti interpretů do bohaté palety jednotlivých nábojů, zcelených poučeností o mimohudebním programu skladby. Každá ze čtyř vět přinesla oslovující poznatek z uchopení díla a způsobem pro Panochovo kvarteto vlastním, intenzivním výrazem přetavený jemnými prostředky do o to více upoutávající citovosti, akcentovala vnitřní obsah zážitku, jehož hudební záznam skladatel téměř do smrti uchovával v přísném soukromí. Byl to hluboký zážitek.
