Celosezonní koncertní série Svátky hudby v Praze nemá hvězdnost Pražského jara, mistrovství abonentních koncertů České filharmonie či dramaturgickou objevnost série Orchestru Berg, zato má vždy příjemnou atmosféru, neformálnost, dýchá člověčenstvím a hýří přirozenou muzikalitou. V úterý 20. března, v den jarní rovnodennosti, se uskutečnil v sále Pražské konzervatoře mimořádný večer s mimořádným laděním – pocta houslistovi, pedagogovi, dirigentovi Josefu Vlachovi (8. června 1923 – 17. října 1988).
Večer v nabitém sále jako vždy uvedl duchovní otec a umělecký garant Svátků hudby Václav Hudeček. Tentokrát byl možná více osobní, neboť vzpomněl nejen uměleckou erudici primária legendárního Vlachova kvarteta, ale i svůj osobní vztah jak profesní, tak přátelský – mnichovický, včetně přátelství s jeho rodinou. Právě dcery Josefa Vlacha, Jana a Dana, byly pilíři večera. A navíc koncertní mistr České filharmonie, Jiří Vodička, jenž se přiženil do rodiny Jany Vlachové, takže je nepřímo pokračovatelem hudebního „rodu“; během večera prokázal, že navýsost kompetentním a že dokonale rozvíjí houslové ideje Josefa Vlacha – zpěvnost, stylovost a pokoru před autorem hudby.
Jak jsem naznačil, od koncertů Svátky hudby nelze čekat objevnost. V sále bylo však tolik pozitivní energie, že jsem měl pocit, jako bych byl účasten setkaní přátel. Navíc tak okouzlující muzicírování jsem už delší dobu neslyšel. Perličkou bylo už úvodní číslo – skvělé duo Václava Hudečka a Jiřího Vodičky v Sonátě pro dvoje housle e moll č. 5 Jeana-Marie Leclaira. (Škoda, že byla v programu večera jen jedna!) Bachův Dvojkoncert d moll BWV 1043 jsem slyšel od Jany a Dany Vlachových poprvé před několika desítkami let, když končily studium na HAMU. Stále je v jejich hře stejná energie a lpění na kvalitě tónu. S doprovodem Českého komorního orchestru (provoněného několika dalšími členy Vlach Family) to bylo nesmírně milé. Ocenil jsem pokus barytonisty Jana Ericssona o zprostředkování síly dvou Dvořákových Biblických písní (č. 3 a 10) v citlivém aranžmá jeho otce, violoncellisty Michaela Ericssona. Vrchol sice nezdolal, ale jistě by to byl velmi kvalitní sborový hlas.
Pozoruhodný byl přednes sólového partu Dvořákova Klidu lesa op. 68. Slyšel jsem sice nástrojově lepší provedení (například Truls Mørk, Steven Isserlis nebo Tomáš Jamník), ale nikdy tolik klidu a meditace jako od Michaela Erikssona, manžela Jany Vlachové.
Večer měl pro mě dva vrcholy. Tím prvním byl úvodní Leclair, druhým Rumunské tance Bély Bartóka v sice komorním, ale nástrojově a výrazově velmi intenzivním podání Českého komorního orchestru se skvělou Janou Vlachovou v roli stehgeigera. Je zřejmé, že její vliv na kulturu tónu, zvukovou homogenitu a dýchání frází je určující. Posledním číslem koncertu byl Vivaldiho Koncert pro dvoje housle g moll č. 2, opět se sólovým duem Václav Hudeček a Jiří Vodička. Nebylo to sice technicky dokonalé, zato opět erupce muzikality a nástrojové pohody. Tečkou pak byl vtipný přídavek obou pánů – část z Telemannovy Kanonické sonáty a dlouhý potlesk auditoria.
