Loňská inscenace Pucciniho Triptychu putuje po třech metropolích Evropy. Nezastihl jsem ji v milánské La Scale (se slovenskou účastí Dvorského v roli Micheleho a Dankové jako Angeliky), Královské divadlo v Madridu bylo pro mne příliš daleko a tak jsem zvolil střední cestu – Operu Bastille v Paříži, kde se dílo uvádělo v průběhu října. Sem vhodně zapadá především první ze tří krátkých oper – Plášť odehrávající se na vlnách Seiny a směšující prvky drsného naturalismu s ozvěnami impresionismu, ke kterému mysticismem ovlivněná Sestra Angelika pak působí kontrastně a trojopera se završuje ve fraškovité komice posledního dílu – v opeře Gianni Schicchi .
Režijně jde o inscenaci vesměs tradiční, ze které vybočuje jen současné kostýmování lakotných příbuzných ve třetí části a některé symbolické prvky scénografie, jež je dílem Margherity Palli . Dle mého mínění je takovéto řešení správné, protože míchat verismus s postmoderním režijním uchopením by bylo nesmyslem. Zkušený, víc činoherní než operní režisér Luca Ronconi to pochopil, i když v rozehrávání jednotlivých situací zůstal jeho režijní rukopis poněkud úsporný. To samé se dá napsat o orchestrálním nastudování Philiphe Jordana , které zdůrazňovalo především lyrické struny partitury, a proto se k ideálu nejvíc přiblížilo ve střední části opusu. Nicméné Orchestr Pařížské opery potvrdil své známé kvality i v této inscenaci. Pěvecké obsazení lze označit téměř za vynikající a jeho společným rysem bylo, že všechny hlavní ženské role interpretovaly zpěvačky z bývalého sovětského impéria. Velkým talentem se ukazuje Ukrajinka Oxana Dyka , která za sedm let své umělecké dráhy již objela mnohá světová jeviště ve verdiovském a pucciniovském repertoáru. Její Giorgetta byla vášnivá, se svěžím, barevně poutavým hlasem vhodným pro veristické drama, z postavy neudělala lehkou ženskou, nýbrž ženu toužící po lepším životě. Gruzínka Tamar Ivery pojala roli Angeliky vysloveně lyricky, byla trpící obětí, zmítaná láskou k dítěti, její zpěv byl vroucí a nezalekla se ani extrémních vysokých tónů, které zvládla v působivém mezzoforte. Známá Luciana D‘Intimo se sytým mezzosopránem byla v partu Kněžny, nejvýznamnější skladatelovy mezzosopránové postavy, mrazivě chladná a připomínala mi Hraběnku z Pikové dámy. Zkušený Juan Pons byl nejprve zlomeným, ale pak i pomstychtivým Michelem s hlasem znějícím vyrovnaně ve všech polohách, jenom ve výrazu poněkud poddimenzovaným, pak jako Schicchi s pravou mírou předvedl i svůj komediální talent. Inscenace byla pařížským debutem pro mladého argentinského tenoristu Juana Francisca Gatella , který lehkým, vpravdě mladistvým hlasem zazpíval efektní árii o krásách Florencie. Nejslabším článkem obsazení byla vítězka soutěže Jeleny Obrazcovové Jekaterina Sjurina , která má za sebou již debuty v Covent Garden, MET, La Scale i Salcburku v lyrickém belcantovém repertoáru. Její Laurettě zcela chyběla nosnost hlasu v nižších polohách a ve způsobu interpretace přeháněla líbeznost projevu do jakési manýry. Představitelé menších rolí byli zkušeným kolektivem bez výraznějšího přečnívání v pozitivním i negativním smyslu.
Tři operní minipříběhy s Pucciniho hudbou, třikráte smrt na jevišti (pokaždé jinak, jednou tragicky, jednou mesianisticky, jednou komicky) a spousta kvalitních pěveckých výkonů – tak by se dal charakterizovat říjnový večer v Opera Bastille.
