Velikonoční svátky letos hudební Praha oslavila velmi důstojně. Vedle četných skladeb Jana Dismase Zelenky a Dvořákova Stabat Mater , které zazněly ve Stavovském divadle a některých chrámech, byly uvedeny také Janovy pašije Johanna Sebastiana Bacha. Koncertní provedení tohoto mimořádného díla připravili v kostele Šimona a Judy na Zelený čtvrtek Václav Luks , Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 . Zcela podle očekávání rozezněl Luks skladbu v celém spektru jejích dramatických poloh a nezůstal nic dlužen ani vypjatým dialogům, niterným áriím či velebným chorálům. Obsazení orchestru i vokálního ansámblu bylo spíše menší, „komorní“, ale nikoliv sólistické, s nímž se dnes můžeme také občas setkat. Vzhledem k akustice sálu, ale i samotné povaze díla to byla jistě správná volba, a třebaže snad ne všechny detaily partitury vyzněly stejně dokonale, díky maximálnímu nasazení a koncentraci celého ansámblu zavládla od prvního okamžiku jedinečná atmosféra. Výkony sólistů byly vzácně vyrovnané, velmi precizní byla sopranistka Alena Hellerová ve známé árii Zerfließe, mein Herze , z instrumentalistů nutno uvést alespoň gambistku Hanu Flekovou a její zpěvnou hru v árii Erwäge , wie sein blutgefärbter Rükken . Největší ovace však zcela právem sklidil portugalský tenorista Fernando Guimarães , který se dokonale zhostil náročného – a pro vyznění díla zcela klíčového – partu Evangelisty i obou tenorových árií. Jedinou výhradu si dovoluji vznést ke continuu, a to samozřejmě nikoliv k výborné, citlivé hře Pabla Kornfelda , ale k volbě nástroje. Místo varhanního pozitivu byla dána přednost cembalu, asi s ohledem na jeho průraznost a tím i větší oporu pro sólisty umístěné často za orchestrem a na obou koncích pódia. V některých lyrických áriích je ale zvuk cembala spíše ke škodě. Celkový dojem večera byl ovšem vynikající – publikum dlouho nechtělo umělce pustit z pódia a melodie Ruht wohl ještě dlouho provázela nejednoho posluchače na jeho cestě domů. Kéž ještě dlouho zní v našich srdcích.
