Po více než třech týdnech se ve středu 21. září 2015 zavřely brány za XV. ročníkem mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha, a to v jeho domovském stánku, Dvořákově síni Rudolfina, a s rezidenčním orchestrem, Českou filharmonií. Tentokrát před ní nestál ani Jiří Bělohlávek, ani odchovanec Bělohlávkovy dirigentské líhně Jakub Hrůša, ale Semjon Byčkov, dirigent ruských kořenů s třicetiletou mezinárodní kariérou. Pro publikum spíše nezvyklou dramaturgickou kombinaci Čajkovského Symfonie č. 6 h-moll op. 74 Patetické a Dvořákovy Symfonie č. 9 e-moll op. 95 Z Nového světa B. 178 si vynutila kombinace provozních okolností (filharmonikové s Byčkovem pracují na souborné nahrávce Čajkovského symfonií) a festivalové dramaturgie, pro niž je Dvořákova poslední symfonie ideální tečkou za dvořákovskými festivalovými hody. Volba konkrétního díla jako festivalového prologu či epilogu se sice v českých zemích snad s výjimkou pražskojarní Mé vlasti neosvědčila, rozhodně se však nepřežila. Doufám, že Dvořákova Praha nebude každoročně končit Novosvětskou, ale i jinými Dvořákovými reprezentativními a monumentálními díly. A věřím, že příští ročník Dvořákovy Prahy ustoupí z letošních, spíše mainstreamových pozic a vrátí publiku odvážnější dramaturgické projekty z díla Dvořákova, jeho vzorů, vrstevníků, následovníků či žáků. Nebýt Kahánkova úspěšného pokusu o rehabilitaci Dvořákovy klavírní tvorby před koncertním a nikoliv domáckým publikem, zůstalo by letos přes symfonický cyklus sudých symfonií jen u osvědčených skladatelových kompozic, zvláště když se z programu vytratily i původně ohlášené Večerní písně s Janem Martiníkem. Ale dost nářků a výhrad, na ty jsou patnáctiletí teenageři obzvláště hákliví a festivalová dramaturgie má jistě hlavu plnou plánů, oči plné snů… Spojení Patetické a Novosvětské je sice pro publikum emocionální a vytrvalostní zkouškou, na to, že však díla vznikala v podstatě současně a jsou posledními symfonickými kompozicemi dvou velkých slovanských symfoniků, zprostředkovávají dostatek formálních a obsahových rozdílů. Zatímco Čajkovskému forma praská ve švech nejen v první větě a mahlerovském anti-finále, Dvořák hrdým gestem sto let po Haydnových Londýnských symfoniích vyslal světu sebevědomý signál, že lze stále psát symfonie v klasických, strukturálně silně sumarizujících formách. Pozvání Semjona Byčkova, velkého praktika stále stručnějších gest, se ukázalo být navýsost šťastným – v Čajkovském filharmoniky animoval k oduševnělému a v lecčems novému projevu, ve Dvořákovi orchestr zpozorněl a posluchačům dokázal, že když před ním stojí mimořádná dirigentská osobnost, úkrokem ustoupí i z interpretačních pozic zarytých pod kůží. Nepředpokládal jsem sice, že by byl Byčkovův Čajkovskij retrospektivním návratem k maskulinně hrdinským kreacím jeho velkých ruských předchůdců v čele s Mravinským, hyperlyrický přístup mě však zaskočil více než jemně a příkladně odstíněná práce s dynamikou, z níž by si měli čeští dirigenti a orchestry vzít příklad. Hned v první větě jsem pochopil, proč bylo nahrávací firmou vsazeno na spojení ČF a ruského světoobčana Byčkova: temná barva smyčců a aktuální kvality skupiny dřevěných dechových nástrojů mohou z projektu učinit událost, stejně jako tomu bylo onoho zářijového večera v Rudolfinu. Měkký tón a tmavší barvy podium neopustily ani ve středních větách Patetické, v nichž se Byčkov vyhnul jak sentimentalitě (II. věta), tak prvoplánové břesknosti (III. věta). Adagio lamentoso přes všechnu bezvýchodnost skrývalo naději, že se alespoň titulárně první z českých orchestrů konečně znovu a konečně propracoval k nejjemnější dynamice. Pozoruhodné valéry rozehrál Byčkov i v Novosvětské, ať již v extrémně odlišené dynamice, drobných detailech instrumentální sól, agogice, gestice vstupních taktů scherza, nebo výborně gradovaném finále. Drobná zaváhání třeba připsat na vrub filharmonické snaze vyhovět dirigentovi v díle, které zná zpaměti. Není však sama, protože Byčkov se před orchestr rovněž postavil bez taktovky. A díky Bohu nikoliv naposledy, jelikož jeho hostování bylo reprezentativním finále Dvořákovy Prahy.
