Třetí Čajkovského večer v rámci festivalu Dvořákova Praha 21. 9. patřil hudbě, jež patří z jeho díla k nejznámější, nejhranější i nejvíce nahrávané – Houslovému koncertu D dur a Šesté symfonii h moll „Patetické“. (Frekventovanější je už jenom Klavírní koncert b moll.) Překvapením nebyla ani interpretace, kterou jsem z minulosti znal – Semjon Byčkov (1952), Česká filharmonie (1896), Renaud Capuçon (1976). Byl jsem zvědav na jediné – jestli všichni potvrdí vysoké očekávání. Nejdříve jsem čekal, jestli interpretace houslisty Renauda Capuçona bude přesvědčivější nežli jeho bratra, cellisty Gautiera (recenze zde). V Praze je Renaud Capuçon poměrně častým hostem. Jeho letošní návštěva na Pražském jaru nedopadla moc dobře (recenze zde), takže jsem věřil, že Čajkovskij mu bude bližší než Dvořák.
Jakkoliv se zdá být Čajkovského koncert i přes jemné vlivy ruské lidové hudby hudebně univerzální, technicky náročný, nicméně dobře hratelný, ne každý virtuos je úspěšný. Slyšel jsem živě nebo z nahrávky desítky houslistů (Zukerman, Bell, Fischer, Vengerov, Menuhin, Oistrach, Jansen, Josefowicz, Perlman, David a Igor Oistrachové, Skride, Heifetz, Kogan, Repin, Elman, Batiashvili, Ricci, Shaham, Hudeček, Šporcl, Špaček, Mráček…), ale ne vždy to bylo stoprocentně uspokojující. V současnosti nejznámější francouzský houslista neměl žádný technický problém, téměř všechny noty byly tam, kde být měly, přestože některé těžké akordické pasáže zněly spíše úporně než šarmantně, velmi příjemný hudební projev (nejsem si jist, ale podle zvuku jsem měl pocit, že hraje na guarnerky „Panette“). Nicméně určité věci se nedotýkaly vrcholných kreací, které z různých důvodů oceňuji (například David Oistrach, Janine Jansen, Maxim Vengerov, Anne-Sophie Mutter). Jeho tón mohl více svítit, neměl dostatečný rozlet, fantazii, „medovost“. Zvláště v překvapivě tvrdém Finale měl být naléhavější, v akcentech energičtější, výrazněji frázovat (trošku matná G struna). Naproti tomu Canzonettu, pro mě centrum koncertu, zahrál včetně sordinovaného úvodu kouzelně. Doprovod orchestru byl vynikající (viz třeba hned začátek první věty). Jakkoliv respektuji totálního Čajkovského ve třech večerech, raději bych od pana Capuçona slyšel něco zjevně kontrastního, například houslový koncert Mieczysława Weinberga. Ve vystoupení Renauda Capuçona v Dvořákově síni Rudolfina nechyběl přídavek – melodie z Gluckova Orfea a Eurydiky, kouzelná ve své jednoduchosti bez doprovodu.
Patetická se stala velkým svátkem, pro mě dozajista vrchol toho, co jsem na festivalu slyšel. Přestože by hudební režisér vše nevzal, žesťům (zvláště hlubokým) se vše ideálně nepovedlo, provedení mělo neuvěřitelnou atmosféru a bylo nabito takovou energií, že by jí Pražská energetika mohla rozsvítit celé město. Pojetí pana Byčkova sám pro sebe řadím k těm, které nejvíce ctím – Bernstein 60. let, Jansons, Karajan, Kleiber.
Nikdy jsem neslyšel zahrát toto dílo takovýmto způsobem od jakéhokoliv českého orchestru. Když odhlédnu od osobního zaujetí drtivé většiny hráčů a sehranosti (orchestr skvěle vedli Jan Mráček a Josef Špaček; i oni hrají Čajkovského houslový koncert a ne výrazně hůře), konečně jsem slyšel český orchestr, u něhož fráze včetně doznění jednotně dýchají, kde máte pocit, že vám vypráví nádherný příběh. Pohyboval se mezi tajemným pianissimem úvodu a elegii vedlejšího tématu první věty přes eleganci pětičtvrtečního valčíku po expresivní forte ve velkém dramatu provedení první věty. Vlny gradací nakonec utichly a závěr dohasínal k rezignaci – konec a dlouhé ticho, než se publikum probudilo z ohromení a začalo mohutně aplaudovat. Byla to neurotická, neklidná, vzdorovitá, možná až zoufalá, invenčně geniální báseň plná touhy. V podání České filharmonie dokonalá symbióza obsahu a formy. Svým způsobem byl celý večer díky orchestru koncertně-symfonicko-patetický. Myslím, že kdo slyšel takovouto Patetickou, musel zatoužit mít doma jako vzpomínku The Tchaikovsky Project společnosti Decca.
Závěrem poznámka, jež se týká festivalu jen vzdáleně. Některé vazby na dirigenty, zájezdové závazky, preference mívají vliv na sólové hosty České filharmonie. Kromě řídkého počtu nových tváří se určitý okruh sólistů vracívá do abonentní pražské sezony periodicky. Někdy je to dobře, u jiných bych přidal menší či větší otazník, což překvapivě platí i o bratrech Capuçonových. Vzhledem k omezenému počtu koncertů v sezoně jsme tak ochuzeni o možnost poznat umění řady neobyčejně zajímavých houslistů, klavíristů, zpěváků atd. Tyto determinace se pak dotýkají i bohatých festivalů. Naštěstí některé staronové tváře festivalu byly osvěžující – cellista Kian Soltani, klavíristé Boris Giltburg a Michail Lifits.
