Hindemithova opera Harmonie der Welt se odehrává nejen v Praze, ale i na několika dalších místech a také v Linci. Právě tamní Zemské divadlo se jí proto logicky věnuje: uvedlo ji jako zatím jediné rakouské město, a to dokonce dvakrát – jednou v šedesátých letech, podruhé nyní. Jde o jen málokdy hranou široce založenou fresku, která na životě astronoma Johannesa Keplera předestírá mnohé zásadní a nadčasové otázky týkající se filozofie, politiky a etiky. Je posluchačsky náročným oříškem.
Premiérové představení ve Velkém sále nového moderního divadla Musiktheater bylo nicméně 8. 4. úspěchem inscenátorů a interpretů. V myšlenkově zatěžkané opeře o pěti dějstvích s mnoha výjevy a dějovými epizodami a s řadou postav je obsažena mimořádně velká porce textu a ani hudebně není partitura vůbec jednoduchá. Neuvěřitelnou práci na přípravě inscenace a evidentně i na vyznění večera odvedl především německý dirigent Gerrit Priessnitz, čtyřicátník, absolvent salcburského Mozartea vyskytující se vedle německých divadel hodně ve Vídni. Studoval mimochodem u Dennise Russella Daviese, který má v Linci hlavní angažmá. Měl k udržení souhry vedle orchestru a dvou desítek pěvců také dva sbory, často zpívající i v prostoru hlediště – někdy z prvních řad do auditoria, jindy otočené směrem k jevišti, v dalších situacích stojící po obou stranách celého přízemí, umístěné tedy často nestandardně a pro správné nástupy nevýhodně. Dirigent nicméně provedl všechny hudebníky podrobnou deklamací, nelehkou polyfonií i proměnlivou melodikou a rytmikou úspěšně až k závěrečné postupně vrstvené a hymnicky gradované apoteóze. Hindemithovu hudbu s oddaností věci prezentoval ve vší její vážnosti, expresivnosti, vznešenosti a strohosti, na patřičných místech s vědomím důvodů jejího zvroucnění i jejích ohlasů na ducha starobylosti.
Harmonie světa je dílem delší dobu autorem plánovaným a rozvažovaným, v realizaci však až poválečným. Hudebně ani myšlenkově žádná křiklavá avantgarda, ale klasika dvacátého století nesená obdobnými záměry a podobnou estetikou jako předválečná opera Malíř Mathis. Zde ještě víc díky poučení z válečných let vědoucí a apelující. Kepler čelí různým podnětům, hledá pochopení ideové i soukromé, hájí matku obviněnou ze stranění magii, koketuje s astrologií a řeší, komu a čemu a proč a jak vědou a svými schopnostmi sloužit. Skvěle ho jako intelektuála i vizionáře komplexně pojal mladý jihokorejský barytonista Seho Chang, člen lineckého souboru.
Dva výjevy zůstanou z mozaiky díla v paměti asi nejvíc – lyrická scéna, kdy se Kepler sbližuje se Susannou, svou budoucí ženou, a naopak mimořádně expresivní dialog s Albrechtem z Valdštejna toužícím získat jeho schopnosti pro podporu světovládných plánů. Susannu skvěle zpívala švýcarsko-rakouská sopranistka mladodramatického oboru Sandra Trattnigg, hystericky panovačného Valdštejna přesně vyhroceně modeloval Jacques le Roux, jihoafrický tenorista směřující k hrdinnému oboru.
Za scénickou, tedy režijní a výtvarnou podobou linecké inscenace stojí především Dietrich Hilsdorf, Hermann Schneider a Dieter Richter. Jejich přístup je příkladem pokorného výkladu. I oni sáhli k civilním kostýmům a „soudobé“ poetice, ale nic nepřehánějí ani neshazují. A zdá se rozumné, že v závěru, patrně z obavy před nepřesvědčivou nereálností, upustili od autorovy představy symbolické proměny postav příběhu v nebeská tělesa a nechali celé finále po Keplerově smrti zpívat jakoby už jen koncertně. Sólisté stojí na rampě a sbory v auditoriu. Vesmírný pohyb znázorňuje jen pomalu se otáčející ústřední scénografický prvek – hvězdárna, z poloviny viditelná z interiéru, z poloviny z exteriéru. Úplně to stačí.
Z materiálu opery Harmonie der Welt složil Hindemith stejnojmennou symfonii, podobně jako v případě Malíře Mathise. Obě opery zůstanou pro svou komplikovanost a náročnost v repertoáru zřejmě neběžnými, nic to ale nemění na skutečnosti, že v obou případech na příběhu dvou mimořádných mužů skladatel s velkou naléhavostí připomněl nutnost znovu a znovu řešit v životě zásadní otázky týkající se světa, společnosti a odpovědnosti jedince – a že tato scénická díla naplnil krásnou hudbou. Přestože na vrcholu opery Harmonie světa zaznívá v textu jako hořké poučení i slovo o marnosti všeho, opera tak hudebně ani myšlenkově nakonec nevyznívá. Idealisticky končí v naději na možnou harmonii, jak ji ve svém díle vyslovil i Kepler. Monumentální finále tříapůlhodinového večera má mimořádnou očistnou sílu.
