Anglický pianista Paul Lewis, jenž svým recitálem 2. prosince 2018 ve Dvořákově síni uzavřel letošní ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, je proslulý především jako jedinečný beethovenovský a schubertovský interpret. V poslední době se ve zvýšené míře věnuje dalšímu ze slavných vídeňských mistrů – Josephu Haydnovi. A Haydn dominoval i Lewisovu festivalovému recitálu.
První část večera otevřel pianista Haydnovou Sonátou c moll, Hob. XVI:20. Hlavní téma první věty hrál mnohem melancholičtěji, než bývá zvykem, a jak hudba plynula, stále více jsem měl pocit, že Lewis vnímá tuto větu jako programní skladbu. Hrál ji krásným, bohatě nuancovaným úhozem a s hojnými rubaty, která běžně v hudbě klasicismu nečekáme (nezvykle velké zpomalení v obou kadencích a následná dlouhá césura před nástupem dalšího tématu). Sonátové provedení této věty bylo dokonce natolik dramatické, že jsem během něho mnohokrát pomyslel na Beethovena. Ale při tom všem nepůsobila Lewisova hra ani trochu vyumělkovaně – vše znělo naprosto přesvědčivě: pianista vyprávěl celý příběh této věty tak kouzelně, že mu nebylo možné nepodlehnout. A to tím spíš, že Lewisův klavír měl nádherný, zdravě a plně znějící tón, jaký se slyší jen málokdy. Ve volné větě se zvuk klavíru změkčil a prohřál a pianista tu navíc předvedl, jak skvěle dokáže dlouhými a opět zcela přirozenými dynamickými vlnami udržet tah. Hrál tuto větu s oběma repeticemi, a kdyby bylo po mém, klidně ji mohl – i s těmi repeticemi – zopakovat. V rytmicky pregnantní finální větě překvapil Lewis opět romantizujícími dramatickými momenty a v rozsáhlé pasáži s křížením rukou jsem znovu musel myslet na to, jak jsou si tady Haydn s Beethovenem blízcí.
Ostatně Lewis zařadil Beethovena i do svého festivalového recitálu. Po Haydnově Sonátě c moll uvedl Beethovenovy Bagately, op. 33. Rychlá čísla hrál s rozkošnou sršatostí, ba až zarputilostí, a se spoustou vtipných nápadů (po závěrečných úsečných fortissimových akordech páté bagately si dokonce založil furiantsky ruce v bok). Neméně působivý byl i v ostatních, výrazově odlišných bagatelách, ať už to byly odlehčené a hravé Bagately č. 1 a 5 anebo půvabná pastorální Bagatela č. 4 s nádherně klenutými frázemi. A co hlavní – ze všech sedmi bagatel přímo čišela radost ze hry. Bylo zjevné, že si Lewis se „svým“ Beethovenem opravdu dobře rozumí. Jsem ochoten věřit tomu, že takhle nějak si mohl Beethoven své Bagately představovat. A pokud ne, nepochybuji, že by se mu v Lewisově pojetí líbily.
Po přestávce pokračoval Lewis Haydnovou pozdní Sonátou Es dur, Hob. XVI:49. Hravou první větu přednesl jiskřivě, zřetelně, s báječným rytmickým švihem. Nečekané napětí vnáší do této věty kompozičně pozoruhodná pasáž v sonátovém provedení, kde skladatel pracuje s výrazným motivem čtyř opakovaných tónů, velmi podobným slavnému hlavnímu motivu Beethovenovy Osudové. Lewis nejenže hrál tuto pasáž s obrovským vnitřním nábojem, ale navíc v ní předvedl, že jeho schopnosti nuancovat úhoz a barvy jsou téměř bezmezné: onen výrazný motivek se tu opakuje nesčetněkrát a Lewis ho dokázal zahrát pokaždé jinak. Nesmírně barevně a senzitivně hrál i pomalou větu. Její zasněný střední díl vedl už dokonce až někam k Chopinovým nokturnům. Lewis navíc přednášel tuto větu s takovým nadhledem a nenuceností, že jsem měl pocit, jako bych poslouchal improvizaci. Finální větu nadepsal Haydn Tempo di Minuet – a Lewis si s ní pohrával s nepřehlédnutelným a nepřeslechnutelným potěšením a opět v ní uplatnil spoustu neotřelých nápadů.
Na závěr večera zařadil umělec nejzávažnějším dílo svého programu – Brahmsovy Čtyři klavírní kusy, op. 119. Pomalá první dvě Intermezza hrál velmi introvertně, měkce, v tiché snové dynamice. A v tiché dynamice držel i třetí Intermezzo, které je v živějším tempu. Dokonce i v závěrečné Rhapsodii, která má téměř orchestrální sazbu, značně šetřil zvukem a skutečné „forte“ si nechal až na samý závěr skladby. Přestože je Rhapsodie kompozicí výrazně dramatickou, nabídl v ní Lewis množství působivých lyrických ploch.
Festivalové publikum si od Paula Lewise vyžádalo ještě dva přídavky. Pianista nejprve přednesl – tajemně a v měkkém pianissimu – Schubertovo Allegretto c moll D 915 a po něm Beethovenovu Bagatelu č. 5 G dur z opusu 126. Hrál ji kouzelně – něžně, zpěvně, nápaditě – nikdy jsem ji neslyšel v krásnějším provedení a asi sotvakdy uslyším. Kupodivu až teprve tato křehká miniatura zdvihla pražské posluchače ze sedadel ke standing ovation. Paul Lewis svým festivalovým recitálem jen znovu potvrdil, že patří k nejpřednějším světovým pianistům.
