Letošní festival Dvořákova Praha byl 25. září slavnostně zakončen koncertem konaným ve Dvořákově síni Rudolfina, na němž ve spolupráci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu řízeným Petrem Popelkou vystoupil významný anglický pianista Paul Lewis. Přednesl 1. klavírní koncert d moll op. 15 Johannesa Brahmse a po přestávce vzácně duchovně založený koncert vygradoval dvěma významnými díly českých mistrů, symfonickou básní Vítězslava Nováka De profundis op. 67 z roku 1941 a kantátou Te deum Antonína Dvořáka, op. 103 z roku 1892, v níž vystoupili kromě Českého filharmonického sboru Brno také sólisté Simona Šaturová a Jozef Benci.
Paul Lewis nám svým výkonem v mladistvém Brahmsově veledíle naznačil, jaká je přibližně jeho interpretační představa, pokud jde o tempa, frázování, dynamiku i agogické detaily. Slovem, jeho čtení je zcela legitimní, navíc velmi krásné svou vysokou kultivovaností, poetickým akcentem i rafinesou, a bylo by i schopné vyvolávat nejvyšší nadšení. To by ovšem muselo být realizováno na té úrovni, pro niž bylo myšleno. Včerejší provedení nebylo nikterak špatné, ale bylo slyšet, že Lewisův zamýšlený potenciál nebyl beze zbytku využit. Všechna jeho hudební rozhodnutí jsou správná, a bylo tomu tak i včera, leč jejich provedení bylo tak na devadesát procent. Abych to však zase s kritičností nepřeháněl: oněch Lewisových devadesát procent by brala naprostá většina dnešních pianistů. Orchestr rozhlasových symfoniků mu pravda v první větě moc nepomohl, souhra na klíčových místech občas vázla, ozvalo se i několik překlepů – ale to jsou jen podružné detaily a nepsal bych o tom, kdyby to nesignalizovalo cosi obecnějšího.
Nevyrovnanost provedení vládla především první větě, další dvě byly, pokud jde o koncentraci, již o něco lepší. Orchestr vcelku podal slušný výkon, hrál ostatně na hranici svých možností, a ty nejsou v kontextu české scény nijak malé. Méně přesvědčivá byla Popelkova koncepce, nezdálo se mi, že by si se sólistou nějak zvlášť rozuměli. Lewis cílí spíše k diferencovaně lyrickému uchopení, Popelka akcentuje silové momenty. Krásně odstíněný Lewisův úhoz mohl ještě více vyniknout v nižších dynamických hladinách. Vedlejší myšlenka vyzněla ovšem velmi krásně, stejně jako nástup reprízy. Manýry horny při přednesu třetího závěrečného tématu ovšem těžko mohu nechat bez povšimnutí – Brahms vyznačil frázování s až nadstandardní pečlivostí, Marcato ma dolce, s výraznými portamenty – to, co hraje 1. horna in D v repríze (t. 423 et ff), patří spíš na lázeňskou kolonádu. Přitom v analogickém místě při prvém zaznění v závěru expozice (3. horna in F, t. 199 et ff) je to v pořádku. Dnešní trend obměňovat myšlenku při jejím druhém zaznění je zde evidentně špatně pochopen.
Obecně ke zvuku orchestrálního pléna, v tomto spíše minimalistickém obsazení (prospělo by přidat ještě aspoň jeden pult ke všem smyčcům): basy zněly slabě (6 kontrabasů je sice standard, ale na tento Koncert je to málo, a nebo by museli notně přidat), basové cis, hned v úvodním tématu (t. 11), bylo téměř neslyšné, také tympány musí rozdírat sluch mnohem drastičtěji. Chyběl zde onen brutální, syrový zvuk, který tolik uchvacuje naše uši už stopětašedesát let. Slyšte Szella, Giuliniho či Jochuma! Komornější obsazení ovšem na druhé straně prospělo volné větě, křehký ztišený zvuk vyvolával dojem koncentrované kontemplace. Závěrečné Rondo vyznělo celkem dobře, s pedalizací na horní hranici (to je ovšem rys Lewisova pianismu obecně), bylo přesto poznamenáno několika obřími překlepy, a též fugato ve středním dílu příliš nemilosrdně odhalilo technické meze orchestru. Shrnuji pro kritika nijak lehký úkol: sympatický celkový dojem trochu pokažen značnou nevyrovnaností. Něco vyšlo krásně, něco vůbec ne. Paul Lewis se rozloučil s publikem Allegrettem c moll Franze Schuberta, D. 915.
Novákovo opus magnum, kantáta De profundis, opírající se textově o Žalm 130, je dílo velkolepé, které musí vždy vzbudit úžas a obdiv. Tedy mělo by. Je to dílo velkolepé svým celkovým uchopením, i cílem, který si klade. Velkolepé by tedy mělo být i svým provedením. Zvládnout je na Novákem zamýšlené úrovni přestavuje ovšem značný problém. Dirigent se především musí vyrovnat s velmi hustou, místy až přehuštěnou orchestrální fakturou. Temný, rmutný, do sebe zanořený zvuk má jistě generovat, v souhlase s představou tvůrce, homogenní, často nediferencovanou témbrovou masu. Zvuk jakoby vycházející z hloubi katakomb. Přesně to měl Vítězslav Novák na mysli, když se v temném roce 1941 uchýlil vyjádřit své pocity z okupace touto abstraktní hudbou. Neznal jsem tuto monumentální kompozici a nepovažuji se ani za znalce Novákova díla. Ale z toho, co znám, na mne zapůsobilo jako jeho chef-d’œuvre. Porovnával jsem si včerejší provedení se snímkem Libora Peška s BBC, které je ve výraze sušší, věcnější, střízlivější – zato ale Peškovi lépe, čitelněji, vychází polyfonní předivo a vůbec horizontální vedení hlasů. Ani Popelkovo pojetí však není marné a má své nesporné kvality. Střední část s celestou a varhanami zapůsobila svým neokázale apartním témbrem a jakousi vnitřní stmeleností. Krásně vyzněla i závěrečná smířlivá apoteóza. Popelka postavil svou koncepci na podání vrcholů, které se mu podařilo vyklenout do imponujícího oblouku.
Po jednom z nejzávažnějších děl české symfoniky 20. století (napadá mne srovnání s Kabeláčovým Mysteriem času) večer vygradoval rovněž velkou duchovní kompozicí Antonína Dvořáka, kantátou Te deum. Zásadní kvalitou jiskřivého provedení byl znamenitý výkon Českého filharmonického sboru Brno, který Dvořákovu kantátu nastudoval pod vedením svého šéfa Petra Fialy. Jásavý patos, jímž Dvořák oslavuje Stvořitele, se podařilo přenést na koncertní pódium s náležitou plastičností, se všemi kontrasty obsaženými v Mistrově partituře prozářené světlem nelomené víry. Sólové party provedli oba slovenští pěvci, sopranistka Simona Šaturová a basista Jozef Benci na vcelku přijatelné úrovni, snad jen vibrato na horní hranici činilo u obou intonaci již poněkud přibližnou. Rozhodně však toto Te deum bylo důstojnou tečkou za letošním vydařeným ročníkem Dvořákovy Prahy.
