Dagmar Pecková a Magdalena Kožená jsou vyhraněné umělecké osobnosti, které nám může závidět leckterá země Evropské unie, kam se letos chystáme vstoupit s nepříliš velkým sebevědomím. Jejich radikální odlišnost ukázaly už dominanty obou pražských koncertů. Zatímco Dagmar Pecková nejvíce zazářila 21. 12. v Obecním domě v hudbě Richarda Wagnera, kdy báječně zazpívala část z Tristana a Isoldy , a Ludwiga van Beethovena (koncertní scéna a árie „Ah Perfido!“ ), pak Magdalena Kožená se pomazlila 10. 1. v Rudolfinu s mozartovskými postavami Cherubina a Zerliny a nostalgickými Novákovými Melancholickými písněmi o lásce . Obohacující byla také její prezentace dvou Mozartových koncertních árií („Vado, ma dove? – Oh Dei!“, „Alma grande e nobil core „). S oběma pěvkyněmi spolupracovala Pražská komorní filharmonie , v prosinci se svým otcem-zakladatelem Jiřím Bělohlávkem , v lednu s hlavním hostujícím dirigentem Michelem Swierczewskim . (Mimochodem není to zvláštní, že obě pěvkyně zpívají v Čechách až na výjimky pouze s tímto orchestrem?) Pražská komorní filharmonie je naším špičkovým reprezentačním uměleckým artiklem a například její Mozart je srovnatelný s větší částí mezinárodní konkurence. Občas si však odskočí do komnaty, kde se necítí zcela přirozeně, i když se o to hodně snaží. V prosinci to byla předehra k Tristanovi a zvláště Beethovenova Leonora III. , kde i sebevětší sympatické nadšení mladých muzikantů nemůže nahradit les smyčců a intenzitu prestižních symfonických orchestrů, v lednu Stravinského Suita z baletu Pulcinella , v níž se ukázalo, že PKF nemá zatím hráče úrovně Jiřího Válka, Jany Brožkové, Zdeňka Šedivého, Ondřeje Vrabce, Františka Hosta nebo Jany Vlachové. Nicmémě silně motivační tandem Bělohlávek – Swierczewski jí může závidět kterýkoliv český orchestr. Pro úplnost dodávám, že předvánoční atmosféru překvapivě dobře navodila Zora Jandová přednesem svérázného Fibichova melodramu Štědrý den .
