Olomoucký Podzimní festival duchovní hudby zahájil ve čtvrtek 20. září svůj 25. ročník. Za účelem tohoto jubilea připravil festivalový týmprogram sestávající z impozantních děl české i světové hudby. Pro samotný zahajovací koncert si však organizátoři přichystali něco skutečně velkolepého – duchovní skladbu Credo od jednoho z nejvýznamnějších současných polských autorů Krzysztofa Pendereckého, a to dokonce pod taktovkou samotného autora. Spolu s Pendereckým vystoupili Filharmonický smíšený sbor a chlapecký sbor Krakov, pod vedením sbormistryní Teresy-Majky Pacanekové a Lidie Matynianové, a Filharmonie Karola Szymanowského, jejíž čestný umělecký ředitel je právě Penderecki. Místa sólistů obsadili sopranistka Iwona Hossa, mezzosopranistka Karolina Sikora, altistka Małgorzata Pańko-Edery, tenorista Adam Zdunikowski a basista Piotr Nowacki. Tito sólisté jsou častými interprety Pendereckého děl – stejné pěvecké obsazení vystupovalo i na závěrečném koncertu Pražského jara v roce 2017 taktéž pod vedením samotného autora. Slavnostní zahajovací koncert byl pořádán v koprodukci s Muzeem umění Olomouc v rámci výstavního projektu Rozlomená doba, 1908–1928, Avantgardní umění ve střední Evropě.
Ačkoliv je propojení festivalu a Muzea umění Olomouc jistě chvályhodné, díky četným úvodním promluvám začal koncert o celou hodinu později, než bylo původně plánováno. Jistě, úvodní řeč je důležitá a vzhledem k jubilejnímu ročníku by se nemělo zapomenout na ty, kteří při zrodu festivalu stáli, přesto zastávám názor, že hodina zpoždění je zkrátka již příliš. Dlouhé čekání však publikum zjevně neunavilo, neboť jen co se dveře kostela otevřely a do prostor začali proudit hudebníci, přivítali je posluchači nadšenými ovacemi.
Pendereckého dílo Credo zhudebňuje stejnojmennou část mešního ordinaria. Ač se původně mělo jednat o celý cyklus, rozhodl se skladatel zhudebnit pouze část s osobním vyznáním víry. Pokud by však někdo očekával skromnou a meditativní hudbu, byl by nepochybně překvapen – Credo je totiž spíše oslavou víry než osobní zpovědí. Monumentální hudební plochy orchestru a sborů se tyčí v ostrých kontrastech k sólistickým výstupům a občasným umírněným částem hoboje a klarinetu. Je to však právě ona hudební masa, která na sebe strhává veškerou pozornost a která doslova třese prostorami chrámu Panny Marie Sněžné. Bohužel se v akustice kostela ledacos ztratí a někdy se navzdory vší monumentálnosti stává hudba jen stěží srozumitelnou. To je však daň, kterou tento typ duchovní tvorby musí v prostorách kostela zaplatit.
Z hlediska interpretace však není příliš co vytýkat – orchestr i sbory se skvěle doplňovaly, a především dodatečná žesťová sekce usazená u varhan povedeně zvýraznila hudebně dialogický prvek. Ze sólistů zaujal nejvíce tenorista Adam Zdunikowski, který velmi uváženě pracoval s výrazem a frázováním. Také intonačně působil ze všech nejjistěji. Sólistky byly v tomto ohledu o něco horší, neboť kvůli často extenzivnímu zdobení tónu bylo těžké určit přesnou melodickou linku, a to navíc v situaci, kdy kolem burácel orchestr. Nedá se však pochybovat, že v tomto případě měl nad interpretací pevnou ruku sám autor, a tedy se patrně jedná o způsob, jakým chce on svá díla uvádět. Od části Et resurrexit tertia die však vystřídal na pozici Pendereckého dirigent Maciej Tworek, který si vzal na starost energičtější a gradující části díla.
Zahajovací koncert jubilejního ročníku Podzimního festivalu duchovní hudby nabídl jedinečnou možnost spatřit na vlastní oči jednu z nejvýznamnějších postav současné polské hudební scény a poslechnout si, jak sám autor vnímá své hudební dílo. Celkové vyznění doplatilo částečně na prostory chrámu, kde ohlušující dynamika vedla ke slévání jednotlivých hudebních proudů do jednoho nesrozumitelného – přesto působivého – zvuku. Pokud jste tedy šli na zahajovací koncert s příslibem velkého zážitku, pak jste určitě odcházeli spokojeni – Credo bylo skutečně bombastickým zahájením festivalu, pokud jste však toužili po maximálně srozumitelné hudbě, ve které nezanikne ani sebejemnější melodie, mohli jste odcházet s mírnýmipochybnostmi. Na různých místech chrámu však mohla hudba vyniknout odlišně, a tak se jistě najde mnoho posluchačů, kteří si nemohli přát povedenější koncert. Tak či tak se jednalo o jedinečnou příležitost vyslechnout si Pendereckého hudbu v té nejautentičtější interpretaci.
