Zatímco pondělní koncert Ostravské bandy nabídl zamyšlení nad účinky hudby a tím, co může nést a předávat, druhý koncert rezidenčního tělesa Ostravských dnů ve čtvrtek 31. srpna se zaměřil především na samotnou znějící matérii.
O netradiční úvod se postarala premiéra letošní revidované verze skladby Echolocations, již složil Petr Cígler pro Pražské Quadriennale již v roce 2003. Posluchači byli usazeni v prostoru vedle podia, okolo nich byla rozmístěna pětice perkusistů: Martin Opršál jako sólista uprostřed, v rozích pomyslného čtverce vymezujícího prostor pak Tamás Schlanger, Miklos Holló, János Nevelö a Chris Nappi – podobně jako během předloňského provedení Xenakisovy Persephassa (a stejně jako tehdy, i nyní dirigoval Bruno Ferrandis). Jak sám skladatel sofistikovaným způsobem popisuje, „každý posluchač má teoreticky poněkud odlišný akustický zážitek, protože jeho polohou prostupuje jiná akustická výslednice průniku rotací a oscilací rytmických struktur tvořících skladbu“. Sledujeme zde skutečně množství vrstev, bohatou paletu zvuků (včetně oblíbeného triku s nořením zvonů do kýble s vodou, což ohýbá výšku jeho tónu) i promyšlenou práci s prostorem a jednotlivými hudebníky. Vznikají tak echa, působivé „kontrapunktické“ pasáže, elegantně vířící patterny a dojem jakéhosi rozšiřování, rozlévání hudby do prostoru. Není to ovšem nijak vykonstruované, není to chladná struktura – naopak, jde o hravou a přívětivou hudbu, zároveň ale s mohutnou energií – ještě pár minut závěrečné části a jistě by se dostavil trans.
Richard Ayres je oblíbené jméno festivalů Ostravského centra – vzpomeňme na úspěšná operní provedení No. 42 (V Alpách) uvedené v rámci NODO 2016, No. 50 (Zahrada) o čtyři roky později, ale také orchestrální No. 36 NONcerto for Horn z Ostravských dnů 2017. A v této linii pokračuje i No. 53 (Trödelmarkt) NONcerto for violin, přičemž titul znamená „bleší trh“. Ayres svůj osobitý způsob skladby popisuje jako „shromažďování starých či zapomenutých věcí, jejich třídění a následné vystavování. Tento houslový koncert byl vytvořen z hudby, zvuků a nahrávek, které jsem našel či posbíral“. Na rozdíl od předchozích produkcí pro orchestr či větší ansámbl zde máme „pouhých“ sedm hráčů. Hustota a proměnlivost znějícího proudu, odstartovaného samplovaným elektronickým beatem ve stylu techno, ovšem není o nic menší. Je to pestrý tok popkulturních i vážnohudebních referencí a hudebních žertů, vstupů sólistky Hany Kotkové, hudebníků i elektronické stopy v čemsi, co bychom mohli nazvat barokním koncertem v mixéru. Oproti jeho předchozím zmíněným je tato kompozice méně narativní, méně vnitřně soudržná (nakolik to lze u hudby Richarda Ayrese říci), ale stále dosti zábavná.
S konceptem rytmu jako elementu ustanovujícího řád v hudebním materiálu pracuje Michal Wróblewski v Rhythms no. 3 – Glissando for Chamber Ensemble; tento koncept představil již na předloňských Ostravských dnech v první skladbě této série. Vychází z přirozeného ladění, moduluje souzvuky mezi různými tonálními centry, kombinuje různé harmonické řady. Šest hráčů (flétna, hoboj, klarinet, housle, viola, violoncello) bez vedení dirigenta pomalu, jemně rozsvěcí křehké souzvuky – vznikají tu takřka perleťové odlesky, jak se proporce tohoto hudebního proudu ponenáhlu proměňují a jaké vytvářejí vibrace a interference. Je tu v popředí delikátní témbr, nebo precizní harmonie? Popravdě obojí. K tomuto dojmu přispívá i fakt, že jde o spojitý hudební proud, nikoli sérii nádechů či pulzů oddělených tichem.
Podobného efektu postupně se proměňujících harmonií v rámci jednolité plochy, i když zcela odlišnou metodou a jinými prostředky, dosáhl v taktéž premiérově uvedené Neither/Nor (Redux) James Falzone. Ve skladbě pro pět hudebníků (flétna, klarinet, klavír, housle, violoncello) využívá čtvrttónových variací v houslích za účelem vytvoření neutrálních intervalů – kupř. neutrální tercie mezi velkou a malou tercií. Výsledkem pak byla také zhuštěná hudba v jemné dynamice, se zajímavými proměnlivými souzvuky.
Rezidentka Institutu Ostravských dnů Csenge Mihalicza ve své kompozici Song (2021) vychází ze stejnojmenné básně P. B. Shelleyho – provádí hudební kodifikací písmen básně, kterým jsou přiřazeny jednotlivé tóny. Jde tak sice o de facto umělou konstrukci, skladatelka ovšem zároveň chtěla skladatelka vyjádřit i melancholickou náladu básně: „snažila jsem se zachytit subjektivní prostor (souzvuky, nálady) za použití prostoru objektivního (písmena).“ Sedm hráčů v netradičním složení basklarinet, pozoun, marimba, bicí, dva akordeony a kontrabas pod taktovkou Jiřího Rožně odehrálo dynamicky uměřenou, potemnělou, tajuplnou plochu s tísnivou atmosférou, zejména díky nápadité práci s charakteristickými témbry jednotlivých nástrojů.
Ke slovu se během tohoto programu dostal i sám Iannis Xenakis. Jeho Échange z roku 1989 pro basklarinet a ansámbl je v programovém slovu popsána jako „série abstraktních transformací či kubistických rotací. Toto je hudba kosmu – starobylá a zároveň hypermoderní“. Vskutku, a podobně jako v případě jeho Shaar pro smyčcový orchestr, kterou uvedl předchozí pátek ONO – Ostrava New Orchestra, i zde jde o Xenakise tichého dramatu, prostého hudebního násilí, chaosu či rychlosti – a stále s ohromujícím efektem. A neméně ohromující byla i hra sólisty Garetha Davise pod taktovkou Johannese Kalitzkeho.
Nejmladší rezidentka Institutu Franziska Wilhelm pak ve své stručné Diametralspiele pro sedm hráčů tematizuje kontrast mezi improvizací a kompozicí a oba uvedené přístupy kombinuje. Některé části a party jsou tak vypsané, jiné improvizační – a různé, vždy odlišně vznikající konstelace mezi nimi jsou to, co zde skladatelka sleduje. Pro evaluaci tohoto typu částečně improvizovaných skladeb je dobré vědět, jaký je rámec, co je předepsáno, jaké jsou mantinely a instrukce improvizujících hráčů. Jsou ony improvizované úseky poznat? Jsou to ty, v nichž integrita a soudržnost hudebního proudu znatelně oslabí? Možná, přesto je třeba zmínit znamenitou práci s hudební fakturou a vyjádřit naději v možnost vyslyšet další hudbu autorky.
Podobně jako Richard Ayres, i Ana Sokolović je díky svému výraznému hudebnímu jazyku stále oblíbenější jméno Ostravských festivalů. Ve skladbě …and I need a room to receive five thousand people with raised glasses… z roku 2014, kterou tento program vyvrcholil, se nechala inspirovat hudebními prvky ze dvou písní srbské rockové kapely Ekatarina Velika, aktivní mezi lety 1982–1994. Výchozí materiál přetavila do barevné, hutné hudby pro ansámbl s efekty a interpretačními technikami všeho druhu, a především neúprosným dopředným pohybem. Důležitou složkou její hudby je také propracovaná rytmická stránka, zde s jemnými, ale působivými nuancemi a rytmickými „vychytávkami“ – a především fantastickým využitím bicí soupravy. Tato hudba má neuvěřitelnou vnitřní energii, aniž by sklouzávala k neuroticismu, a důkladně promyšlenou výstavbu. K živé interpretaci a přesné souhře Ostravské bandy pak přispělo i precizní vedení Jiřího Rožně.
Jak je již běžné v programech Ostravského centra včetně tohoto, stojí tu vedle sebe „mladí“ i „staří“, zavedení hudebníci i začínající rezidenti Institutu. Díla, u nichž inkoust (nebo spíše toner) na partituře sotva zaschl, i odkaz autorů již nežijících – vše na roveň. Ve vzájemném dialogu, v němž se ukazují mnohdy překvapivé spojitosti. Vše také odehráno s péčí, respektem a nasazením, ve špičkové interpretaci, ale především: vše zde má své místo a mnohé co nabídnout.
