Rossini Opera Festival vloni již po jedenatřicáté pokračoval v úspěšné cestě za znovuobjevováním operních děl Mistra, která zůstala ve stínu jeho evergreenů a která provázejí v rossiniovské literatuře často nelichotivá hodnocení. Byla nastudovaná Rossiniho prvotina Demetrio e Polibio , kterou začal komponovat již ve svých 13 letech, aniž pomýšlel na provedení. To se s úspěchem dostavilo o pár let později – roku 1812 v římském Teatro Valle – vlastně jako rodinný podnik autorky libreta Vincenziny Viganò Mombelli, která dílo připravila pro své dvě dcery, excelující operní hvězdy té doby. Pak už psal Gioachino Rossini pouze na objednávky a o ty neměl nikdy nouzi, byť svou tvorbu operního skladatele překvapivě ukončil ve svých 37 letech.
Objevem byl především vůbec nehraný Sigismondo (1814), projekt festivalu doplňovaly reprízy inscenací oper La Cenerentola (1817) a Il viaggio a Reims (1825), představení, které je již po několik let vítanou příležitostí pro mladé pěvce celého světa ověřit si na mnoha bufózně-lyrických partiích této „korunovační“ opery, co všechno obnáší rossiniovský styl bohatý na crescenda, bria i rafnovaně koncipované koloraturní pasáže, kde virtuozita provází ironickou břitkost a elegantní šarm.
Začněme tedy režiemi. Aktualizační trendy a vyšinuté režijní koncepce, které s originálem mívají často pramálo společného, obcházejí jako přízrak všechny operní domy, bylo by tedy s podivem, kdyby se Pesaru vyhnuly. Režisérům nejde zpravidla o to objevit něco, co by pomohlo dílo tematicky osvětlit z jiného než běžného konvenčního pohledu, ale být takříkajíc „in“, nevybočit z módní vlny. Všechny inscenace se tedy odehrávají ve 20. století. To by se Rossini i jeho libretisté podivili, že nepsali opery o minulosti či jejich přítomnosti, ale o době budoucí! Módnímu trendu všechno bezhlavě aktualizovat je obětována logika děje, vazba psychologie postav na sociální a historické souvislosti. Tak třeba Sigismondo. Děj libreta zasazuje operu do středověkého Polska, vše je zajisté fiktivní, žádný ze tří polských králů tohoto jména nic podobného nezažil a ani české dějiny neznají krále Uldericha (po italsku Ulderico), který by vojensky ohrožoval Polsko.
Přesto však je třeba děj libreta posuzovat jako autentické události. O co tu vlastně kráčí? Polskému králi Sigismondovi namluví jeho zlovolný rádce Ladislao, že je mu jeho manželka Aldimira, dcera českého krále Ulderica, nevěrná, a ten se v hněvu rozhodne nechat ji popravit. Zachrání ji ovšem eremita Zenovito, který ji po léta ukrývá v hlubokém lese coby vlastní dceru. Zde ji náhodou při lovu objeví Sigismondo, je unešen podobou s domněle mrtvou manželkou a vezme ji k sobě na hrad. To zkomplikuje plány Ladislaovi, který chtěl králi podstrčit za ženu svou sestru Anagildu, a tak získat neomezenou moc. Do toho vpadne český král Ulderico s vojskem, aby pomstil svou dceru, a je překvapen, když ji najde živou na královském dvoře. Nakonec se vše v dobré obrátí a Ladislaovy záměry přijdou zkrátka.
To se ovšem režisérovi Damianu Michielettovi nezdálo a tak vymyslel kuriózní koncepci. Děj posunul do Ruska počátku 20. století, místem děje se stal blázinec, kde se Sigismondo léčí ze své psychózy. Nemá ovšem coby král nějakou zvláštní péči, leží v obrovské ratejně mezi spoustou bláznů. Ti se tu všelijak srocují, dostávají amoky, posléze injekce, ošetřovatelky je myjí a uklidňují, prostě zatímco pěvci zpívají árie a dueta, kolem nich se hemží pacienti a zdravotní personál. To už samo stačí, nehledě na to, že Ladislaovy plány i Uldericův pozdější vojenský vpád ztrácejí dějové opodstatnění. Z eremita se stal primář psychiatrické kliniky a tentýž pěvec posléze vystupuje coby král Ulderico. Režie ani výprava (scéna: Paolo Fantin , kostýmy: Carla Teti ) nepovažují vůbec za důležité se zabývat dobovými a sociálními souvislostmi, a tak nezbývá než pojímat jednotlivé výstupy jakožto izolované, v podstatě nahodilé halucinace psychicky nemocného Sigismonda. Vše, co se na jevišti odehrává, je totiž pouhou mystifikací nemocné duše, důsledkem jeho bludných představ a vidin.
Přesto inscenace neztrácela na sugestivnosti, režisér Michieletto zřejmě dokáže v interpretech vyvolat pocit vnitřní aktivity, vybudit výraz do maximální expresivity, a to i při tak pěvecky vypjatých pasážích jako je většina Rossiniho hudebních čísel. Inscenace nesporně ukázala genialitu Rossiniho hudební invence v plném rozsahu (připomeňme alespoň Sigismondovu cavatinu „Non seguirmi“, Zenovitovu árii „Tu l‘opra tua seconda“ a grandiózní scénu „Misero me!“ ve 2. aktu) a představení tak vyznělo úspěšně, ne díky zmatené a nelogické režii, ale díky Rossiniho hudbě, dirigentovi, sólistům a kolektivním tělesům. Zejména Daniela Barcellona v interpretaci Rossiniho mezzosopránových „kalhotkových rolí“ nemá zřejmě konkurenci, jako Sigismondo zazářila jak strhujícím prožitkem, tak suverénním zvládnutím náročného partu. Také Antonino Siragusa jako Ladislao exceloval v extrémně vysoké poloze i v prezentaci perfidnosti mocichtivého jedince. Rovněž tak v dvojroli Zenovita a Ulderica zaujal Andrea Concetti zvučným basem, právě tak jako obě představitelky dramaticky vypjatých ženských rolí – Olga Peretyatko jako Aldimira a Manuela Bisceglie jako Anagilda.
Také další inscenaci, na níž jsme se všichni těšili, Rossiniho prvotinu Demetrio e Polibio, poznamenala režijní koncepce. Režisér Davide Livermore se obával posměchu mezi kolegy anebo se mu příčilo hrát starověký příběh (děj se odehrává ve 2. stol. př. Kr.) v antických kostýmech a zase dát parthskému a syrskému králi civilní oblek s kravatou, jak by to udělali třeba Claus Guth, Christof Loy nebo Vera Nemirova, se mu přece jen nechtělo, a tak vymyslel dosti nejapnou koncepci jakéhosi „divadla na divadle“. V jednom operním divadle skončilo právě představení, my jsme za scénou, umělci se děkují, přijímají komplimenty a odcházejí do šaten. V zákulisí se setmí, jen při pracáku anebo s baterkami se tu vesměs nesmyslně pohybují jevištní zaměstnanci, kulisáci, osvětlovači, garderobiérky, rekvizitář, ti jsou v dnešním civilu, jeviště je zavaleno bednami a provozními schodišti, na tazích se spouštějí divadelní kostýmy. A tu se objeví „divadelní duchové“, kteří v rokokových kostýmech se vší sametovou parádou, s bílými alonžkami na hlavách a v nažehlených krinolínách sehrají příběh odehrávající se mezi čtyřmi postavami, dvěma králi, zprvu nepřátelsky naladěnými, a jejich dětmi, dcerou parthského krále Lisingou a synem syrského krále Sivenem, o němž se otec domníval, že je mrtev. Ovšem pozná ho podle mateřského znaménka a málem zkomplikuje milostnou idylu mladého páru, kterému otec nevěsty, parthský král Polibio, přeje. Nakonec vše po vzoru barokních oper končí šťastně.
Ovšem jednoduchý děj poskytl Rossinimu možnost napsat několik znamenitých árií, především lyricky roztouženou árii Lisingy „Sempre teco“ v 1. aktu a hněvivě rozohněnou, dramaticky vypjatou árii Demetria v 2. aktu, znamenitý je i duet pro dva ženské hlasy „Questo cor“ a kvartet „Donami omai“. Silveno je totiž, jak už to bývá zvykem, kalhotková role, lahůdka pro tehdejší i dnešní mezzosopranistky. Takže harampádím a technickými schodišti zaplněné jeviště neodradilo „duchy“, aby celkem konvenčně odehráli příběh lásky a panovnické rivality, naštěstí se ukázala tato jinak veskrze nenápaditá režie celkem neškodná. Antické oděvy jsme oželeli, rokoko na jevišti je neméně atraktivní. Dirigent Corrado Rovaris se činil a pěvci – Mirco Palazzi (Polibio), Yijie Shi (Demetrio) María José Moreno (Lisinga) a Victoria Zaytseva (Siveno) – byli jeden lepší než druhý.
Ani Rossiniho Popelka se neobešla bez aktualizace. Režisér Luca Ronconi pohádkový čas (předpokládá se pozdní feudalismus, tedy počátek novověku) přenesl do New Yorku 30. let. Z prince se stal milionář, z Dona Magnifica krachující podnikatel, který ve sňatku svých dcer s bohatým kapitalistou vidí terno, filozof Alidoro je tu kouzelným mágem, který „dotahuje“ princovy plány, jistě se při tom i náramně baví. Potud aktualizace funguje, rádi zamhouříme oči nad představou, že by si „princ“ ve 20. století držel třicet čtyřicet lokajů (což je ovšem obvyklá operní licence), s úsměvem přejdeme také fakt, že namísto splašených koní, které vyděsila bouře a převrhli kočár s princem, tu havaroval se svou nablýskanou černou fordkou. Všechno do sebe zapadá, i psychologie přitom víceméně sedí, sestry jsou zlolajné (i když dobře chápeme, že si nechtěly pustit neznámého žebráka do bytu), Don Magnifico vykutálený a zejména Dandini dostal netušené možnosti prožívat rozkoš z moci, kterou získal na pár hodin (nebo pár dní), o to pak strmější je pád do sluhovské pozice.
Jde ovšem o princip. Proč posouvat časově syžet, když to Rossini s libretistou Jacopem Ferrettim napsali tak, jak to napsali. Pro pohádku o Popelce není vhodnější prostředí než feudalismus, nikoliv temný středověk, ale osvícená monarchie, proto má také princ Don Ramiro jako rádce a vychovatele věhlasného flozofa a mravokárce Alidora. Nutno ovšem podotknout, že jak Ronconiho režie, tak výprava (scéna: Margherita Palli , kostýmy: Carlo Diappi ) patřily k tomu nejlepšímu, co loňské inscenace Rossiniho oper přinesly. Režisér v sobě nezapřel hlubokou, nevyčerpatelnou invenci, vytříbený vkus a hlavně věděl, kam až si může v aktualizaci dovolit jít, aby nenarušil styl Rossiniho díla.
Sólistické obsazení Popelky bylo špičkové. V titulní roli se zaskvěla mezzosopranistka Marianna Pizzolato , sice poněkud korpulentní, ale žensky půvabná, bezprostřední, okouzlující přirozeným půvabem a espritem, v partii prince Ramira upoutal zejména suverénním zvládnutím výšek černošský tenorista Lawrence Brownlee , ovšem vrcholem byly výkony představitelů obou bufózních rolí, oba předvedli obrovskou invenci a neotřelý humor – Nicola Alaimo jako Dandini a Paolo Bordogna jako Don Magnifico, znamenitý byl rovněž Alex Esposito jako Alidoro a celek vhodně doplňovaly představitelky obou zlých sester – Manon Strauss Evrard (Clorinda) a Cristina Faus (Tisbe).
Rovněž inscenace Rossiniho opery Il viaggio a Reims, byla aktualizovaná, zasazená do lázeňského prostředí městečka Plombières, kde se hosté nejprve chystají na korunovaci francouzského krále, ale pak, když nemohou odjet, si udělají velkolepý mejdan. Opera je výjimečná množstvím různých postav, umožňujících všelijaké společenské a milostné propletence.
Je tu spousta příležitostí pro mladé adepty operního umění, kteří se rozhodli ovládnout beze zbytku rossiniovský styl. Potud inscenace sedí a již po několik sezon se těší velkému zájmu obecenstva.
Režisér a zároveň výtvarník scény Emilio Sagi (spolu s výtvarníkem kostýmů Pepou Ojangurenem ) vyložil scény transparentně, bez zbytečných záludností. Samozřejmě aktualizace postrádá logiku. Korunovace Karla X., na niž se hosté penzionu chystají, se konala roku 1825, také důvod, který znemožní konání cesty, totiž, že nejsou koně ani na prodej, ani k nájmu, je passé stejně jako budí úsměv lamentace Comtesse de Folleville, že se jí cestou dostavníkem ztratila všechna zavazadla.
Ale svět chce být klamán! Dopřejme mu to. Přece si nebudeme kazit prožitek z jedinečné Rossiniho hudby, z jeho mistrovství charakterizační důmyslnosti využívající všech možností virtuózních ozdob v jeho typických briích ansámblových kompozic, které přivedly operní buffu do netušených vokálních a dramatických možností, z jeho obdivuhodného „čarování“ zejména s typickými polohami tenorových a mezzosopránových partů, kde překvapoval stále nápaditějšími modulacemi.
A právě díky dramaturgii Rossini Opera Festival máme možnost pravidelně se setkávat nejen se základním rossiniovským repertoárem ve špičkovém sólistickém a dirigentském obsazení, ale i s díly, na které by se v běžném operním provozu nedostalo.
I vloni rozhodovali o úspěchu představení v první řadě muzikanti. Především dirigenti – zejména Yves Abel (La Cenerentola), ale rovněž Michele Mariotti (Sigismondo), Corrado Rovaris (Demetrio e Polibio) a Andrea Battistoni (Il viaggio a Reims), již zmínění sólisté a v neposlední řadě také kolektivní tělesa: především Orchestra e coro del Teatro Comunale di Bologna (sbormistr Paolo Vero ), kteří nastudovali Sigismonda a Cenerentolu, mnohokrát osvědčený Pražský komorní sbor vedený sbormistrem Lubomírem Mátlem (Demetrio e Polibio), dobře se uplatnil i Orchestra Sinfonica G. Rossini (Demetrio e Polibio, Il viaggio a Reims), který již delší dobu sbíral zkušenosti na koncertech v Pesaru a okolí.
