28. ročník rossiniovského festivalu se, zdá se, že trvale, přemístil z Palafestivalu a Auditoria Pedrotti z větší části do nově postavené arény na kraji města, která má řadu předností: prostorné plochy, umožňující hrát na dvou scénách, dostatečné množství sedadel i poměrně slušnou akustiku. Problémem je ryze „sportovní“ charakter prostředí vhodného pro hokejové zápasy spíše než pro divadelní představení, nedostatečné zázemí pro šatny a bufety a hlavně nulovou dopravní dostupnost. Obecenstvo je sváženo autobusy s nedostatečnou kapacitou i přesností. Z tohoto hlediska je klasické operní divadlo Teatro Rossini, dýchající pravou vůní dobové architektury, opravdovou oázou pohody a nefalšované atmosféry, prostě místem, kam opera patří.
Festival přinesl novou inscenaci opery La gazza ladra (Straka zlodějka ), vrcholného díla Gioachina Rossiniho, které se hraje bohužel poměrně málo. Je náročné už pro svou značnou délku (trvá dobré čtyři hodiny) i vypjaté pěvecké party. Libreto (Giovanni Gherardini) je dosti kuriózní, námět jakoby stvořený pro komickou operu: doličný předmět – stříbrnou lžičku – totiž „ukradne“ straka, avšak děj, třebaže končí happy endem, je veskrze vážný, až drásavý. Z krádeže je obviněna služka, které soud vyměří trest smrti, i jejího otce, dezertéra, čeká poprava. Právě on naneštěstí vlastnil podobnou stříbrnou lžičku, kterou předal své dceři, aby mu jejím prodejem opatřila nějaké finanční prostředky. Záměna obou lžiček málem končí tragicky, kdyby nebyla objevena ona hledaná lžička ve hnízdě straky ve věži.
Ambiciózní režii vytvořil Damiano Michieletto, postavy oblékl dobově (výtvarnice kostýmů Carla Teti) a scénu (Paolo Fantin) pojednal přitom netradičně. Segmenty traverz a rour spolu se skutečnou vodou na podlaze vytvářejí kruté a nelítostné prostředí, scény jsou nabity expresí, emocionální prožitek nedává ani na okamžik možnost nechat se ukolébat lahodností jistých pasáží Rossiniho hudby.
Pozitivně vyzněla i další inscenace Rossiniho vážné opery Otello . Potvrdilo se, že Rossiniho zpracování je považováno za nepovedené dílo neprávem. Má sice poměrně slabé libreto, kde Francesco Berio di Salsa postavil do středu děje u Shakespeara (a také Verdiho) zcela vedlejší postavu Rodriga, Jago ztratil svou důležitost a Cassio zmizel z děje zcela, ale přesto Rossiniho hudební řeč je výsostně dramatická, ve vokálních partech strhující a lyricky podmaňující v postižení zvláštní melancholie i citové vyprahlosti. Režisér Giancarlo del Monaco se pokoušel již více naplnit model současného „režisérského“ operního divadla. Volil abstraktní scénu (Carlo Centolavigna), prostor vymezil půlkruhem devíti dveří a blankytnou oblohou, kde se střídaly scény v poměrně logicky rozvrženém aranžmá. Absence nábytku ovšem v posledním aktu navodila téměř směšnou situaci: Desdemona namísto do postele si musí lehnout na zem a zde se také odehraje její zápas o život. Jako by se zapomnělo, že úkolem scénografie je nejen vytvořit zajímavý prostor, ale také umožnit odehrát pravdivě situace. Pokud současná scénografie vylučuje vůbec možnost pracovat s nábytkem, dostala se do stejně slepé uličky jako většina režií, které odmítají historický kostým a vše oblékají do konfekčních obleků s kravatami. Tím víc je třeba ocenit letošní rossiniovský festival. Ani jedna z inscenací se nebála obléci postavy do historických kostýmů, v případě Otella (kostýmy Maria Filippi) dokonce s jistým dekorativním záměrem. Co platno, patetickým operním scénám historický kostým sluší, a inscenace Rossiniho Otella to naplno potvrdila.
Dekorativní byla i výprava (scéna Paolo Bregni, kostýmy Santuzza Cale) k inscenaci komické opery Il Turco in Italia , která jako by připomněla „staré dobré časy“, kdy byla opera svým způsobem kultivovanou zábavou, hýřila barvitostí v režijních a hereckých detailech i dekorativností ve scénografii, která odpovídala situacím i charakteru, jak je přináší hudba i text díla. A samozřejmě to nebránilo nikomu, kdo za spletitými zápletkami děje chtěl hledat klíč k filozofickým abstrakcím a otázkám existenciálního smyslu. Režisér Guido de Monticelli nezatěžuje Rossiniho buffu žádnou aktualizací a plně využívá otevřenosti libreta, které je zčásti koncipováno jako „divadlo na divadle“. Jedna z postav – Prosdocimo – osnuje, rozvíjí a domýšlí zápletku přímo na scéně, před zraky diváků, což je jistě na svou dobu nebývale „zcizovací efekt“. Ale ten vyzněl působivě i v kontextu dobových dekorací a kostýmů. Perfektní propracování charakterů i situací, hravost, s jakou se jednotliví interpreti chopili svých rolí, zahnaly jakékoliv nebezpečí prázdné konvence a rutiny, s nimiž bývá „dobově“ pojatá inscenace tak často spojována.
Program letošního festivalu ještě doplňovalo koncertní provedení příležitostných děl Edipo a Colono (Oidipús na Koloně ) a Le nozze di Teti, e di Peleo (Svatba Teti a Pelea ) s podstatnou účastí sboru, jakož i provedení pozdního Rossiniho díla Petite messe solennelle .
Ve Strace zlodějce dominovala v klíčovém sopránovém partu Ninetty Mariola Cantarero, její scény vibrovaly citovým přetlakem i vnitřním zaujetím; znamenitá byla v mezzosopránové roli Lucie Kleopatra Papatheologou; v mužských postavách to byli zejména: Michele Pertusi (Gottardo), Alex Esposito (Fernando) a v milenecké roli Giannetta tenorista Dmitry Korchak. V Otellovi pak šlo doslova o souboj tří tenorů – představitelů Otella (Gregory Kunde), Jaga (José Manuel Zapata) a Rodriga (Juan Diego Flórez). Flórez se opět ukázal být pro festival pravým požehnáním, bezesporu opanoval pole a stal se tak superhvězdou letošního ročníku. Trojici tenoristů doplňovaly v emotivně vypjaté charakteristice Olga Peretyatko jako Desdemona a Maria Gortsevskaya jako Emilia. V „Turkovi “ jsme ocenili noblesní
humor i jemnou charakterizační kresbu Marca Vinca u role titulní, ženský šarm i razanci u představitelky záletné Fiorilly (Alessandra Marianelli), jakož i trefnou komediální charakteristiku dalších postav, jak ji přinášeli Andrea Concetti (Geronio), Bruno Taddia (Prosdocimo), Elena Belfiore (Zaida) i Filippo Adami (Narciso). V Oidipovi stylově uplatnil Fabio Maria Capitanucci odpovídající pojetí náročného partu.
Hudební nastudování bylo v rukou nesporně povolaných. Zejména Renato Palumbo prokrvil Rossiniho partituru živou a přesvědčivou obsažností, lyrické scény při volbě značně volných temp mají v jeho pojetí hluboce emotivní dopad a patos ve vypjatých dramatických scénách není nikdy jen dunivou kulisou, ale vždy mocně kulminujícím dramatickým prvkem. Rovněž dirigenti Lü Jia (La gazza ladra ) a Antonello Allemandi (Il Turco in Italia ) podali vysoce koncentrované výkony. Na patřičně profesionální výši byla i dobře sehraná orchestrální tělesa: Orchestra del Teatro comunale di Bologna (Otello , Petite messe solennelle ) a Orchestra Haydn di Bolzano e Trento (Il Turco in Italia , La gazza ladra , Edipo a Colono , Le nozze di Teti, e di Peleo ). A v neposlední řadě už tradičně spolehlivý a tvárný Pražský komorní sbor pod vedením sbormistrů Lubomíra Mátla (Otello , La gazza ladra , Petite messe solennelle ) a Pavla Vaňka (Il Turco in Italia , Edipo a Colono , Le nozze di Teti, e di Peleo ).
