Dramaturgie 32. ročníku Rossini Opera Festival v Pesaru, rodném městě italského hudebního, především operního génia, šla vyšlapanou a osvědčenou cestou – kombinací děl uctívaných se znovuobjevováním a rehabilitací děl pozapomenutých. Festival přinesl novou inscenaci opery Mosè in Egitto (Mojžíš v Egyptě , 1818), zpracovávající biblickou látku o ranách egyptských a zázračném rozestoupení se Rudého moře, kudy věznění Izraelité projdou, zatímco jejich pronásledovatele – egyptské vojsko v čele s faraónem – moře pohltí. Libreto napsal Andrea Leone Tottola v duchu biblických a historických fresek, kde se kombinuje nábožensky (a společensky) závažné téma s milostným příběhem. Proti sobě stojí tedy dvě komunity – židovská a egyptská, každá obdařená skvělými sborovými scénami, a v jejich čele pak prorok Mojžíš (Mosè) a faraón. Chtít aktualizovat tuto látku je jistě pošetilé, ale dnes zcela normální. Režisér Graham Vick a spolu s ním i výtvarník scény a kostýmů Stuart Nunn vše položili do dnešní reality: v Egyptě vládne jakási vojenská junta, z faraóna a Mojžíše i jeho bratra Arona jsou politici – demagogové, z Osirida důstojník, válečný štváč, který namísto sražení bleskem je zabit atentátem. V tomto kontextu je nejen za vlasy přitažené rozevření Rudého moře, ale celá aktualizace posunula dílo do roviny „politické agitky“. Sólistické obsazení bylo ovšem špičkové. Mojžíše zpíval s vnitřním entuziasmem Riccardo Zanellato , jeho bratra Aronneho s dynamickou výbušností Yijie Sh i, faraóna s uvážlivou moudrostí Alex Esposito ; skvělý byl mladistvý pár tajně se milujících – Dmitry Korchak (Osiride) stejně jako Sonia Ganassi (Elcia) strhovali lyricky jímavým výrazem i vnitřní urputností a nezlomností.
Zlatým hřebem festivalu se stala Rossiniho opera Adelaide di Borgogna (1817). Libreto Giovanniho Schmidta zachycuje boje v Lombardii v 10. století, kde se násilím chopil vlády Berengario a chce zpečetit svou moc sňatkem svého syna Adelberta s vdovou po zabitém Lotariovi Adelaidou. Opera v literatuře spíše zpochybňovaná „prokoukla“, upoutala svou jedinečnou hudebně-dramatickou invencí a silou výrazu v pěvecky exponovaných áriích i dalších vícehlasých hudebních číslech. Ta jsou poměrně krátká a také ansámblů není tolik co obvykle, ale jako celek dílo strhuje svým dynamismem i vnitřní přesvědčivostí všech citových výlevů lásky i nenávisti. Režisér a zároveň výtvarník scény a kostýmů Pier’Alli se obrnil proti výsměchu z konzervativismu a vsadil na historicky věrnou realitu. Samozřejmě scéna byla koncizní, strohá, nábytek jen ten nejnutnější, ale zato kostýmy jakoby vystoupily z dobových historických pláten. Díky za odvahu vymanit se ze stáda. Všechny klíčové role byly obsazeny znamenitými interprety. Jako Adelaide excelovala Jessica Pratt , upoutávala jak nádherným sametovým témbrem, tak i razantní naléhavostí a poddajnou ženskostí zároveň. V mužské postavě krále Ottona našla další svou životní roli Daniela Barcellona , neméně výrazně, již s dávkou cynického sarkasmu ztvárnili své role Nicola Ulivieri jako mocichtivý uchvatitel trůnu Berengario a Bogdan Mihai jako jeho náruživý syn Adelberto. Tento sólistický kvartet jedinečně doplňovala Jeannette Fischer jako útlocitná Berengariova žena Eurice.
Třetí inscenace – opera buffa La scala di seta (Hedvábný žebřík , 1812) – byla obnoveným nastudováním. Režisér Damiano Michieletto spolu s výtvarníkem scény a kostýmů (Paolo Fantin ) posunul celý příběh do polohy nevázané taškařice, plné ironie a sarkasmu. I tentokrát byl děj přenesen do současnosti, ale ruku na srdce, komediální příběh o tajném manželství mladé Giulie a o každonočních návštěvách jejího manžela Dorvila po hedvábném žebříku není zas tak dobově vázaný a vtipný děj (libreto Giuseppe Foppa podle francouzské hry Françoise de Planarda) je plný tak nečekaných situací, záměn a peripetií, že ho samozřejmě nelze brát zas tak docela vážně. Nejslavnější je předehra, ale skvělé jsou i jednotlivé árie a dueta i vrstvené finále. Zvlášť pozoruhodná je postava sluhy Germana, který je vždy po ruce, sám je beznadějně zamilován do hlavní ženské postavy a ve snaze pomoci ostatním se do děje všelijak zaplétá. Tato postava našla jedinečného představitele – Paolo Bordogna byl hybatelem celé inscenace. Doplňovali ho i ostatní: Hila Baggio jako láskou k manželovi překypující Giulia, Francisco Gatell jako utajovaný manžel Dorvil, dále pak jedinečný Simone Alberghini jako poněkud vyšinutý ženich Blansac a rovněž tak v dalších rolích John Zuckerman jako doběhnutý Giuliin poručník Dormont a Josè Maria Lo Monaco jako Giuliina rozverná sestřenice Lucilla.
Tato představení ještě doplňovala již tradičně inscenace Rossiniho opery Il viaggio a Reims (Cesta do Remeše , 1825), která se stala již po léta obligátní součástí festivalového programu. Má totiž nezvykle velký počet sólových rolí a tak se tu mohou vystřídat mladí adepti operního umění, získat ostruhy v rossiniovském stylu a změřit své síly s party náročnými po pěvecké i herecké stránce. Letos bylo představení Cesty do Remeše zvlášť vydařené, mladí pěvci přímo sršeli a překypovali tvůrčím elánem i sympatickou touhou vyniknout.
Tyto inscenace byly ještě doplněny koncertním provedením opery Il barbiere di Siviglia pod taktovkou dnes již žijící dirigentské legendy Alberta Zeddy , jehož rossiniovské produkce se hluboce zapsaly do povědomí operních milovníků celého světa. Program festivalu samozřejmě doplňovaly i koncerty. Za dirigentským pultem se vystřídali Dmitri Jurowski (Adelaide di Borgogna ), Roberto Abbado (Mosè in Egitto ), José Miguel Pérez-Sierra (La scala di seta ) a Yi-Chen Lin (Il viaggio a Reims ). Pod jejich taktovkou se velice dobře s rossiniovským stylem vyrovnala rovněž kolektivní tělesa Orchestra e Coro del Teatro Comunale di Bologna – sbormistr Lorenzo Fratini (Adelaide di Borgogna , Mosè in Egitto , Il barbiere di Siviglia ) a Orchestra Sinfonica G. Rossini (La scala di seta , Il viaggio a Reims ).
