Kunderovským mottem XXVI. ročníku štýrskohradeckého festivalu Styriarte z pera Johanna Josepha Fuxe – „v nesnadném snadném“ (Im schweren Leichten) – dýchal vedle letošních ústředních projektů spojených se jménem festivalového supervisora Nikolause Harnoncourta (Prodaná nevěsta , Haydnova Mše sv. Cecilie a čtveřice autorových symfonií) hned první z řady komorních večerů, který se uskutečnil v sobotu 25. 6. ve Štěpánčině sále hradeckého Kongresu. Jen z časových důvodů jsem si musel nechat ujít komorní večery Pierra-Laurenta Aimarda, souboru Quatuor Mosaïques s Wolfgangem Mayerem anebo klavírního dua Tal-Groethuysen, nemluvě o vystoupení Zemlinského kvarteta (4. 7. Smetana, Janáček, Dvořák), které tentokrát hájilo české kvartetní barvy. O to více jsem se těšil na večer v akusticky vynikajícím a posluchačsky přívětivém Štěpánčině sále, během něhož se na pódiu postupně objevili i v Praze známý pedagog místní hudební univerzity Markus Schirmer (klavír), Vídeňan Christian Altenburger (housle), německo-japonský violoncellista Danjulo Ishizaka , který se u nás naposledy blýskl strhujícím provedením Dvořákova Violoncellového koncertu s Janáčkovou filharmonií Ostrava (2011/1), Berlíňan Thomas Selditz (viola) a Nabil Shehata , oči poutající bývalý sólo-kontrabasista Berlínských filharmoniků německo-egyptského původu. Úvodem večera zaznělo Adagio , respektive jednověté Trio Es dur D 897 (Notturno) Franze Schuberta, inspirované hornorakouským folklorem, které dalo tušit, že večer se bude odehrávat v koncentrované atmosféře a nejjemnější dynamice. Následující a v našich končinách nepříliš často uváděné klíčové Mozartovo komorní dílo, třívětý Klavírní kvartet g moll KV 478 , bylo vším, jen ne opusem Mozarta-sluníčka, o němž mluvil Dvořák, nepřeslechnutelně ovlivněný vstupní frází první věty Mozartova kvartetu ve finální větě Smyčcového kvintetu a moll op. 1. Jakkoliv dramaticky se první věta vyvíjela, instrumentalisté navzájem dokonale komunikovali a rozhodně nebyli příležitostným souborem sólistů, pokoušejících se o komorní hru: obdivuhodný byl v úhozu jemný a ve výrazu velmi narativní M. Schirmer, v superlativech lze hovořit o hře a krásném tónu Ch. Altenburgera a mou pozornost poutal i violista Selditz, podle mě prototyp inteligentního komorního hráče, který si užívá kraulování ve středních hlasech a nenechá se frustrovat nedostatkem sólových míst. Jednoznačným vrcholem večera byl Schubertův Klavírní kvintet s kontrabasem A dur D 667 (Forellenquintett) , který mě potěšil nevynecháním repetic, překvapil hybnějšími tempy, zaujal odstíněnou dynamikou sahající od pianissima po forte a nadchl entuziasmem účinkujících, jimž interpretačně kralovali Ch. Altenburger a D. Ishizaka, pominu-li nepřehlédnutelného showmana N. Shebata a virtuózního M. Schirmera. Ansámblovou kázeň pak jen dokazovala naprostá zřetelnost ve vedení všech hlasů, hlavně v harmonicky zahuštěných krajních větách a variační větě čtvrté. Pohled přes spokojeně se vlnící a pohupující hlavy posluchačů, zjevně dokonale obeznámených s interpretovanými díly, byl předzvěstí závěrečného potlesku, přerušeného jen dvěma přídavky z Schubertova kvintetu. Z naplněného sálu jsem do nočního Štýrského Hradce odcházel nadmíru spokojený: Mozart i Schubert sice svá díla psali pro úzký okruh posluchačů, spíše znalců a poučených diletantů, ale dosáhli jimi tisícihlavého publika. Bylo mi ctí být recenzovaného večera ve Štýrském Hradci jeho součástí.
