Podobně jako Pražské jaro naladil letos XXXV. ročník MHF Janáčkův máj (JM) posluchače festivalovým prologem (17. 5.), jímž bylo nastudování Mahlerovy Písně o zemi v podání D. Peckové , J. Březiny a Komorní filharmonie Pardubice pod taktovkou P. Altrichtera . Nepletu-li se, zazněla Píseň o zemi v Ostravě po čtyřiceti letech a letos uvedená komorní verze z pera A. Schönberga, A. Berga a R. Riehna dokonce poprvé. Nahrávkami odkojeným posluchačům umožnila komorní verze nahlédnout do vnitřních hlasů exoticky instrumentované partitury, nejen v první větě jsem však v nemilosrdně objektivní akustice Národního divadla moravskoslezského (NDMS), odhalující nástrojové a intonační limity KFP, postrádal lesk smyčců. Vokální projev D. Peckové byl koncentrovaný a výrazově přesvědčivý, od jejího posledního ostravského vystoupení jej však poznamenalo občas rušivé tremolo. J. Březina se s extrémním partem popasoval více než důstojně a byl pro mě až na českou němčinu překvapením večera. Z hráčů KFP si zaslouží pochvalu dechová sekce (výborná flétna). Jediným rušivým momentem večera tak pro mne byla kromě expresivního projevu P. Altrichtera, nekorespondujícího s komorním obsazením orchestru a soustředěným projevem pěvců, neomluvitelná absence zhudebněných textů v programu koncertu.
O vlastní zahájení festivalu se postarala Česká filharmonie , kterou stejně jako při jejím posledním hostování (2007) dirigoval Z. Mácal . Úvodní projevy byly letos k všeobecné spokojenosti krátké, a tak se záhy ke slovu dostala tradiční Janáčkova Sinfonietta , pod Mácalovou taktovkou romantizující, lyrická, straussovská (2. a 3. věta), rozhodně méně sršatá a avantgardní než v podání brněnských nebo ostravských filharmoniků. Ke cti ČF je třeba přiznat, že 1. věta a finále byly bez slyšitelných intonačních zakolísání. Po pauze zazněla Novosvětská symfonie . Kde začít? První věta byla tradičně v rozporu s autorovými pokyny bez repetice a polku před provedením překryla podivná rubata. V objektivním Largu mě potěšila slyšitelnost všech témat ve vrcholných taktech 96.–100., následovalo však přetěžké Scherzo a Finále postrádalo tah, monumentalitu i formální přehlednost, odhalující autorovu sumarizující koncepci. Publikum bylo spokojené, denní tisk jásal, já bych však filharmonikům popřál dirigentskou osobnost, která by s nimi klíčové dílo světové hudby nově promyslela, a hlavně přiblížila autorovým záměrům.
Atraktivitou zřejmě nejpoutavější první festivalový týden pokračoval mimo jiné francouzským večerem (26. 5.) s Debussyho Mořem a Ravelovými svitami z baletu Dafnis a Chloe , původně (pro mne vzhledem k impresionistickému repertoáru nepochopitelně) plánovaným pro exteriér Slezskoostravského hradu. Nevyzpytatelné počasí povodňového týdne však pořadatele přinutilo přenést koncert do Velkého sálu Domu kultury města Ostravy a z původního projektu, v němž měli mít sólisté baletu NDMS v choreografii I. Vejsady navrch nad Janáčkovou filharmonií Ostrava (JFO) pod taktovkou L. Peška , zůstalo jakési provizorium, lákající spojováním žánrů, ve výsledku však jen zpola přesvědčivé. Pražskojarní chopinovský recitál si následujícího dne 27. 5. zopakoval Garrick Ohlsson , který mě spíše než Impromptu Fis dur op. 36 , Baladou As dur op. 47 , Dvěma nokturny op. 27 a k nepoznání proměněnou Fantasií f moll op. 49 v první polovině koncertu přesvědčil Třemi nokturny op. 9 , a hlavně Sonátou op. 35 ve druhé polovině večera. Publikum se loučilo potleskem ve stoje, sólista Mazurkou a moll , finále Mozartovy Sonáty C dur a Minutovým valčíkem . Reprízou pražskojarního projektu bylo i nedělní vystoupení ansámblu Musica Florea s Markem Štrynclem v orlovském mariánském kostele (30. 5.), během něhož zazněla profundní díla Zelenkova (Da pacem Domine ZWV 167 , De profundis ZWV 50 ) a Rejchovo Requiem .
Druhý festivalový týden zahájil v NDMS operní recitál rižské rodačky I. Galante , kterou doprovázel pro operu zjevně disponovaný dirigent L. Borowicz a tajuplný Festivalový operní orchestr , z něhož se při příchodu na pódiu vyloupla obměněná JFO. Večer patřil repertoáru z kategorie „best of“, jmenovitě Verdiho a Pucciniho předehrám (Nabucco , Preludio sinfonico ) a áriím (Síla osudu , Othello , Tosca , Manon Lescaut ). Hlas bych označil za spolehlivý a v některých polohách vysloveně příjemný, neutkvěl mi však v paměti natolik, že bych si jej troufl srovnávat s evropskými špičkami. Podobné hlasy při příznivé konstelaci slýcháme i v našich operních domech (napadá mě v hledišti přítomná E. Dřízgová-Jirušová). Zatímco sólistčin projev a orchestrální doprovod zůstaly na středoevropském standardu, pódiové manýry patřily do světové extratřídy. Povedené festivalové vystoupení Komorního orchestru Quatro s I. Ardaševem v Janáčkově Concertinu (2.6.) a krásný večer s Afflatus kvintetem (4.6.) však podle ohlasů zastínilo Dvořákovo oratorium Stabat Mater op. 58 v podání G. Beňačkové , J. Sýkorové , T. Černého a R. Nováka , Pražského filharmonického sboru a JFO za řízení O. Lenárda . Stabat Mater (Svaté Ludmily se v Ostravě asi nedočkáme) zaznělo ve frýdeckém poutním kostele Navštívení Panny Marie a přiřadilo se tak ke koncertům, které trošku na zlost Ostravanům zazněly mimo hlavní festivalové centrum a za nimiž bylo třeba uprostřed pracovního týdne putovat (dále např. 2. 6. Joel Frederiksen a Ensemble Phoenix ). Bohužel jsem se vzhledem k pracovním povinnostem přiřadil k těm posluchačům, kteří si museli koncert nechat ujít, jakkoliv bylo obsazení hvězdné a nastudované dílo lákavé.
Poslední festivalový týden otevřel hvězdný komorní večer v Janáčkově konzervatoři Ostrava (7. 6.), během něhož se v dílech Hindemithových, Bartókových a Martinů prezentovali naši přední instrumentalisté J. Talich , A. Besa , J. Boušková , L. Peterková , V. Petrášek a K. Košárek . K festivalovým vrcholům jistě patřil koncert s premiérou Leporela I. Hurníka, Haydnovou nádhernou 88. symfonií G dur Hob I:88 a Mozartovým Klavírním koncertem c moll KV 491 (8. 6.), který konečně nahradil v Ostravě do omrzení a často mizerně uváděný Koncert d moll KV 466. U klavíru se pak odehrál jeden z žádaných festivalových návratů, když se coby sólista znovu objevil Boris Giltburg , který naposledy zaujal provedením Rachmaninových Variací na Paganiniho téma a Mozartův c moll koncert uvedl poprvé. Bez větších dramaturgických a interpretačních experimentů se večer s klasiky Haydnem, Hurníkem a Mozartem v podání Janáčkova komorního orchestru a Kaspara Zehnedera proměnil v jeden z letošních festivalových vrcholů.
Zřejmě tropická vedra a předsudky před soudobou hudbou měly na svědomí průměrnou návštěvnost vrcholné festivalové akce, jíž bylo hostování Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu Katovice (10.6.), řízeného za přítomnosti rozhlasových mikrofonů ČRo legendou mezi evropskými skladateli Krzysztofem Pendereckým , který tak po Praze a Hradci Králové konečně zavítal i do Ostravy. První polovina koncertu patřila trojici srozumitelných a sdělných Pendereckého děl, po přestávce pak v rámci volného festivalového cyklu Schubertových symfonií zazněla klíčová a u nás upozaďovaná Čtvrtá symfonie c moll D 417 (1817). Úvod koncertu obstaral Pendereckého dvacetiminutový, přehledně členěný a barevně instrumentovaný jednovětý Koncert pro violoncello a orchestr (1982 violová, 1983 violoncellová verze), jehož sólového partu se ujal Rafał Kwiatkowski . Následovala odvážnější dvouvětá Serenáda pro smyčcový orchestr (1997) a Tři čínské písně pro baryton a orchestr (2008), jimiž festivalová dramaturgie vyklenula tematický oblouk k Mahlerově Písni o zemi v úvodu festivalu. Sólového partu se spolehlivě ujal Vladimír Chmelo . Druhá polovina večera patřila Schubertovi: od pomalé introdukce k první větě bylo zřejmé, že plné obsazení smyčcové sekce se šesti kontrabasy bude zvukovou bariérou středním hlasům, zvláště v klarinetech. Hybné tempo první věty s těžkopádnými vstupy pozounů a zpomalenou codou vystřídalo hluboké Andante a nesrozumitelně frázovaný Menuet s nekontrastním triem. Zatímco v první větě dirigent repetici nevypustil, v sonátovém finálním Allegru jsme ji museli oželet a spokojit se s divokým tempem bez kontrastního tématu v klarinetech. Byl to rozhodně večer, po němž se hned neusíná, v němž však (alespoň pro mne) zvítězil Penderecki skladatel nad dirigentem.
Závěr Janáčkova máje (13. 6.) patřil poprvé v jeho dějinách Smetanově Mé vlasti , tentokrát v provedení Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK pod taktovkou v Ostravě dobře známého P. Vronského , který na poslední chvíli nahradil Jiřího Kouta. Nejsem obeznámen se zákulisními okolnostmi finálního festivalového koncertu, a tak nebudu spekulovat, do jaké míry byla závěrečná Má vlast dílem P. Vronského, anebo standardním výkonem FOKu. Z koncertu jsem měl však podobný dojem jako z úvodní Novosvětské: Má vlast unese hodně, včetně nekontrastních temp, minima rubat, bezohledného pléna orchestru zatlačujícího střední hlasy do pozadí (zvl. Vltava , Z českých luhů a hájů ) a nepochopitelného spěchu kupředu, jen aby už byl příběh dovyprávěn. FOKu bych však křivdil, kdybych zapřel několik zajímavých míst (nepřeslechnutelné klarinetové sólo v Šárce ) a snahu o zaujatou hru. Během večera jsem se však nedokázal smířit s upozaděnými smyčci, nad nimiž vládly trubky a pozouny, a to i v marginálních harmonických pasážích. S posledními tóny Blaníku odeznělo letošní hostování FOKu, zůstalo však přání slyšet jej pod taktovkou Jiřího Kouta.
S Janáčkovým májem jsme v podstatě vrstevníci, a tak nevím, zda jej posuzovat s ohledem k vlastním životním kompromisům, anebo mu měřit metrem příznivce kvalitní vážné hudby a daňového poplatníka. Festival je vrcholem ostravské hudební sezony, vytvořil si věrnou návštěvnickou obec a do Ostravy přiváží umělce překračující hranice regionu (Giltburg, Ohlsson, Penderecki). Temporálně je rozkročen od staré hudby provozované na dobových nástrojích až k současným premiérám světovým (Hurník) či českým (Penderecki), dramaturgicky je přepestrý (balet, jazz, poezie) a široká je i síť koncertních sálů, do nichž láká festivalové publikum (mimoostravské projekty však volají po ostravské repríze). Silnou stránkou festivalu jsou v posledních letech hlavně výjimečné, i když posluchačsky zdánlivě nepříliš atraktivní komorní koncerty (Afflatus kvintet ad.). Co však již po léta na festivalu postrádám, je odvaha či vůle k náročnější a tematicky sevřenější dramaturgii, která by nevycházela jen z výročí (Mahler, Chopin) nebo opožděných výročí (Haydnovy symfonie a opera Láska a lest). V intencích výroční dramaturgie však nemohu festivalu odpustit ignoraci odkazu R. Schumanna, jehož oratoria či souborné provedení koncertů anebo symfonií mohly být festivalovými pilíři. Mainstreamové projekty MHF Janáčkův máj (adjektivum mezinárodní se vztahuje jen k hostujícím umělcům, nikoliv k významu festivalu ve středoevropském prostoru), nejsou v současnosti ojedinělé, bohužel naopak. Festival by však měl být plný ideálů, snů a mimořádných projektů. Vždyť je přece tak mlád…
