Otevření letošního ročníku Pražského jara, zvláště významného v Roce české hudby, kdy slavíme hned dvojí smetanovské výročí, 200 let od jeho narození a 140 od jeho úmrtí, bylo svěřeno Berlínským filharmonikům v čele se šéfdirigentem Kirillem Petrenkem. Vrcholná událost letošního prestižního ročníku festivalu, které přidala na lesku i přítomnost prezidentského manželského páru a řady dalších významných hostů, byla zahájena tradičním slavnostním úvodem a poté se rozezněl elegický Vyšehrad tóny dvou harf a my jsme vstoupili do Smetanovy hudební říše tónů. Tónů, které těžce osudem zkoušený mistr slyšel jen ve vnitřní představě, neboť prvý díl cyklu začal komponovat již zcela hluchý.
Petrenko vybudoval Vyšehrad ve velkorysém oblouku, jako monumentální fresku, plnou barev, dramatických klimaxů, elegické hloubky i nostalgie po dávných bardech zašlé slávy. Mohli jsme už zkraje cyklu obdivovat plný orchestrální zvuk, dokonalou jednotu sytého pléna i báječně znělé harfy, které se prosazovaly proti orchestrálnímu fortissimu. Tato zvuková i tempová koncepce, monumentálně symfonická, zcela logické řešení pro prvý díl cyklu, pak pokračovala, již poněkud překvapivě, i ve Vltavě. V jejím průběhu však Petrenko nenechal nikoho na pochybách, že právě tento přístup, byť ne jediný možný, je v podání Berlínských plně přesvědčivý, ba strhující. Byl to příběh pramene, bystřiny velmi záhy se slévající v mohutný, širý tok, velebně se valící krajinou, vrcholící v dramaticky kulminujících Svatojánských proudech – dojem, jako bychom se sami, co voraři, řítili na zpěněných vrcholcích bouřlivých vln, šťastně vyvázli a letěli vstříc ku matičce Praze. V lyrické taneční epizodě zazářily smyčce, širokodechost frází, kreslících plasticky vyklenuté mélické oblouky. Šárce, dramatickému vrcholu cyklu, přirozeně slušel Petrenkův zvukový háv, do nějž oděl celý cyklus, tím lépe. K formulaci divokého vstupního tématu bych měl jen drobný povzdech, že se snad nedožiju toho, aby ta sforzata zazněla správně, tj. s razantním odsazením – dnes se ustálilo spíše smykově scelující frázování, něco blížící se legatu. Zde se dá vytěžit mnohem více dramatičnosti. Malý, leč velevýznamný detail. Česká filharmonie to hrávala správně, jak pod Ančerlem, Smetáčkem i Kubelíkem; jak by to hrála dnes, těžko říci, Pražské jaro zahajovala naposledy v roce 2018 s Tomášem Netopilem. Až na tuto drobnost to však byla Šárka skvostná, se všemi atributy, jež by k ní měly patřit. Víření vášně, vrcholící v závěrečné divé honbě, do jehož středu vložena s velkým smyslem pro kontrast taneční epizoda v D dur, zahraná přirozeně, beze všech násilných fint či rubat, jež tu někdy slýcháváme, zato s výrazným velkým c ve fagotu, v samém závěru, zase jednou zahraným tak, že by mělo každého nadzdvihnout ze sedadla v očekávání, co přijde (co jiného než subdominanta, i když až za drahně dlouho). Genialitu tohoto místa dokázal Petrenko zúročit beze zbytku.
Protože se naštěstí ustálil zvyk dávat cyklus vcelku, hned vzápětí se rozezněly Luhy a háje, u nichž vypouštím záměrně přívlastek český, neboť mi zněly spíše kosmopolitně, v nejlepším slova smyslu. Jako poutavý, okouzlený pohled na malebnou zem, na rozmanitou krajinu, pozorovanou z výše balonu, poklidně se vznášejícího nad jejím povrchem. I zde byly akcenty rozmyslně položeny na dramatická vzepětí, zvrásňující průběh svými nervními sforzaty. Těmto svorníkům se dostalo významu pevných pilířů velkolepého mostu, mezi jehož oblouky vloženy kontrastní bukolické epizody: fugato dokonale prověřilo kvality smyčcové sekce – takto čistě ho věru neslýcháme často, rozhodně ne při živém provedení – zatímco polka F dur zněla berlínským jako čirá oslava tanečnosti, však si ji také patřičně užívali. Závěrečný dvojblok se rozezněl po kratší pauze, spíš nutném oddechu, a přinesl podle očekávání závěrečné vyvrcholení, tektonické i ideové. Nejprve jsme byli svědky tajemného procesu zrodu chorálu – a je to těžký porod už u Smetany, se záměrně zadržovanou expozicí třetího dílu – jehož průběh Petrenko jen zvýraznil. Pompa a dusno pod tíží chorálu, který jako by se stále nemohl vznést k nebesům, vystřídáno po attaca přechodu (společný akord připojen již tak těsně, až mě napadlo, že by možná nebylo od věci obě části rovnou propojit v jeden celek) úplně jinou hudbou Blaníku. Málokdy slýchat tak velký kontrast. Závěrečná gradace byla opravdu strhující, ale i předcházející úseky zazněly s neslýchanou, ale jaksi samozřejmou čistotou, třeba Andante non troppo se skvostnými dřevy, dokonce i místa, v tomto rozsazení kritická (primy vlevo, sekundy zcela vpravo) vyzněla dobře, nebo aspoň přijatelně.
Kritika často vyzdvihuje u Kirilla Petrenka výjimečný smysl pro detail, já bych tu chtěl spíše zdůraznit jeho rozmyslnou práci koncepční. Staví svou stavbu s promyšleným záměrem zkušeného architekta, který ví, co chce a co všechno může z tohoto orchestru dostat. Přijel k nám letos jeden ze tří nejlepších orchestrů světa, takže není divu, že od něj může chtít všechno – a dostane to. Ne snad každý dirigent, hostující u tohoto orchestru s velkolepou tradicí (v poslední době se objevují na jeho stupínku i dirigenti, pro něž je tato meta snad až přílišnou poctou), ale Kirill Petrenko zcela určitě. Zprvu, po jeho nástupu v Berlíně, jsem měl jisté pochybnosti o možném politickém pozadí této volby, ale tyto mé pochyby byly již dávno rozptýleny, a definitivně tímto provedením Smetanova chef-d’œuvru. Symfonické klimaxy díla byly prostě velkolepé, brutálně otřesné ve své syrové přímočarosti. Jako by zde pod jeho rukama ožívala stará dobrá berlínská tradice, děděná z generace na generaci. Zažitá a sdílená zkušenost hráčů z Brucknera, Brahmse, Beethovena. Přitom tu zaznělo pojetí prosté jakéhokoliv experimentování, ve svém celkovém plynutí spíše tradiční, jen tu a tam se zablýskne detail, nové čtení, na něž ucho není zvyklé, ale zpravidla jej uvítá, jako organickou součást Petrenkova celku.
Když jsem přemýšlel o přívlastku, který by nejlépe charakterizoval, jak Petrenko s BP chápe Smetanův cyklus, napadl mne jeden jediný. Symfonická Má vlast. Budování ploch má zde jasně definovaný symfonický tah, rozměrnou, širokodechou, neuspěchanou gradaci. A logiku, a to nejen programovou, ale především hudební. Nikdo nevíme, jak si Smetana, v samotě své duše, prozářené jen tóny zevnitř, představoval, že má jeho dílo znít. Ale já si představuji, že si to mohl představovat právě tak, jak mu to tady v Praze, 200 let po jeho narození, zahráli Berlínští filharmonikové s Petrenkem. V posledních letech jsme tu slyšeli řadu pozoruhodných Mých vlastí, z nichž každá byla něčím zajímavá. Toto však byla svrchovaná symfonická syntéza.
