V roce 1997 jsem zažil jeden z mých nejsilnějších hudebních okamžiků – byl jsem přítomen výseku natáčení Rusalky pro společnost Decca. Nad vším vládl totálně koncentrovaný sir Charles Mackerras, nicméně víc než hra České filharmonie, jež měla tehdy své limity, si mě podmanil zpěv Bena Heppnera a především Renée Fleming, jež byla řadu let hlavní primadonou Metropolitní opery v New Yorku. (O dvacet let později dlouhou kariéru v tomto legendárním divadle ukončila.)
Obdivoval jsem její neselhávající intonaci, barvu hlasu, frázování, styl, propojení hudby a textu, dokonalou přípravu a soustředění. Navíc z ní sálalo charisma, jaké jsem předtím poznal živě jen u Luciana Pavarottiho a Cecilie Bartoli. Od té doby jsem ji slyšel zpívat v Česku několikrát a vždy to bylo mimořádné. Repertoár rozšiřovala, takže, schematicky řečeno, dospěla od Händela až k svému milovanému Richardu Straussovi. V 90. letech jsem ji považoval za nejlepší mně známou sopranistku, obdobu zlatého standardu USA. I přes nezvratitelné působení času a nástup několika generačně mladších amerických pěvkyň to svým způsobem platí dodnes.
Nějakou dobu jsem si bohužel nenašel čas slyšet její zpěv doma či v cizině, takže jsem byl velmi zvědav na hostování Renée Fleming u Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK 9. července 2019 ve Smetanově síní Obecního domu. Proklamovaná anticipace oslav výročí tzv. sametové revoluce s jejím osobním vztahem k Václavu Havlovi sice nezněla v červenci moc logicky, ale fakticky dávala smysl (několik setkání s panem Havlem, české kořeny zpěvačky, řada přátel v Česku, zamilovanost do Rusalky) a navíc to bylo sympatické gesto. Rozhodně to byla reprezentativní tečka za vydařenou sezonou.
Jelikož si Renée Fleming už po skončení oficiální operní kariéry (v únoru letošního roku oslavila šedesátiny), což je mimochodem stejně hodné obdivu, jako někdejší sebekritický odchod Jaroslava Kociana nebo Benjamina Gigliho, několik let dopřává luxusu vlastních projektů a akceptování jen těch nabídek, jež mají pro ni nějaký smysl a za něž se může plně postavit, programový pelmel byl v podstatě příjemný. Byl vytvořen natolik kultivovaně, že byl vzdálen operním besídkám, které už řadu let ovládají Prahu. Do této škatulky zapadlo jen několik čísel – předehry z Figarovy svatby, Lazebníka sevillského, polonéza z Rusalky a valčík Gold und Silber Franze Lehára. Bohužel byly orchestrem zahrány pouze standardně, bez propracování detailů a silné emoce. Jsem však téměř přesvědčen, že na vině není FOK, ale možná míra času na přípravu a dirigent Elli Jaffe (1953), na němž byly sympatické jen dvě věci – kipa a absence dirigentského pultu. Nejlépe se FOK zhostil předehry k Bernsteinově Candidovi. Zároveň to byl i nejzajímavější výkon dirigenta.
Program byl členěn do minibloků. První bych nazval tradičním. Při prvním pěveckém čísle (nepochopitelná volba ‚händelovského“ falza Siegfrieda Ochse Dank sei Dir, Herr, jež mi připomnělo hity Last Night of the Proms typu You’ll Never Walk Alone) mě zatrnulo, protože, možná nervozitou a návratem do Prahy, který byl pro paní Fleming evidentně důležitý, nebyla intonace dokonalá a zpěv neměl dávnou homogenitu. Přesto od prvního tónu bylo zřejmé, že je v hlase stále silně přítomen základ, jenž jsem obdivoval v 90. letech. Arioso Bel piacere è godere fido amor! z Händelovy Agrippiny mi připomnělo její předchůdkyni Dame Kiri Te Kanawu, na kterou v ledasčem navazovala. Pravda ještě stále nepřekonala nejistotu a pohyblivost hlasu byla na hraně, ale s každou frází to bylo lepší a lepší. Pak přišla schubertovská písňová série – výborná An Silvia, nádherně kantabilní Im Abendrot, kde měl být empatičtější doprovod, výrazově báječný Die Forelle, v němž byla v melodice a rytmu poněkud svobodomyslná, a Nacht und Träume, v níž se velmi snažila, leč intonace a kvalita tónu nebyla ideální. Dokonalý výraz měla Tostiho La Serenata. V Pucciniho O mio babbino caro (Gianni Schicchi) jsem si vzpomněl na jednu z nejlepších nahrávek Renée Fleming By Request z roku 2003. Bylo to téměř stejně podmanivé, jen bohužel pomalejší.
Druhá část recitálu začala odlehčeně blokem Franze Lehára. Orchestrální valčík, který jsem zmínil, byl spíše úporný než lehkonohý, zato písně ze singspielu Friederike a z operety Schön ist die Welt byly od paní Fleming neodolatelné; bohužel doprovod byl zatuhlý. Až k slzám dojemná byla hitová árie Friedricha von Flotowa z Marthy (‚Tis the Last Rose of Summer), v níž byl orchestr náhle rovnocenným partnerem.
Pak přišel „ideový“ vrchol večera a dárek „mým Pražanům“ – měsíčková árie z Dvořákovy Rusalky. Každý tuto hudbu zná, každý čeká na její závěr, každý jsme na ni „odborník“. Potěšilo mě, že provedení paní Fleming se moc nelišilo od roku 1997. Bylo to velmi sugestivní, i když kouzlila s rytmem a její čeština se za dvacet dva let nezlepšila…☺
Závěrečný úryvek z muzikálu Carousel legendární dvojice Richard Rodgers – Oscar Hammerstein II. byl druhým vrcholem návratu Renée Fleming do Prahy. A také nahlédnutí do jejího současného světa. Předtím se však skrze mikrofon podělila se svými pocity, včetně připomenutí Václava Havla, a pak přišel mikrofonový Carousel, noblesní a hlasově dokonalý. Obrovský aplaus spokojeného auditoria ji pak přiměl k přídavkovým melodiím a zároveň poslednímu vrcholnému okamžiku výjimečného večera. Nejdříve Gershwinova Summertime a potom duši a uši hladící Straussova píseň Morgen s pěkným sólem koncertního mistra Jiřího Hurníka.
Jsem rád, že jsem byl přítomen návratu Renée Fleming, jejího půvabu, který je stále neobyčejný, eleganci, nevtíravému podmaňování si publika a pěveckému umění, které si vás chtě nechtě omámí. Oceňuji vedení FOKu, že ji na rozdíl od českých festivalů a jiných orchestrů pozval. A především jsem rád, že ačkoliv její hlas už nemá sílu a unikátní kvalitu kolem milénia, nemusím být v rozpacích, jako tomu bylo u řady za zenitem vystupujících umělců, jež jsem obdivoval, jako třeba Yehudi Menuhin, Gabriela Beňačková, Isaac Stern, Mirella Freni, Agnes Baltsa, Luciano Pavarotti… Jestliže chcete prožít hlasovou dokonalost Renée Fleming v její vrcholné periodě, doporučuji vrátit se k některým z jejích nahrávek u společnosti Decca, například Bel Canto (2002) či k rekapitulační kompilaci The Art of Renée Fleming (2012). Moc rád bych ji slyšel v intimním písňovém recitálu s klavírem, s jazzovou formací, nebo kdyby dokonce někdo přivezl broadwayskou verzi Carouselu. To bych výjimečně šel v Praze i na muzikál.☺
