Program, který si připravil turecký pianista a skladatel Fazil Say pro svůj recitál v cyklu FOK Světová klavírní tvorba (23. 3. 2024, Dvořákova síň Rudolfina) nelze v žádném případě označit za „tuctový“. V první polovině večera umělec uvedl rozsáhlou Schubertovu Sonátu B dur D 960, celou druhou polovinu pak věnoval výhradně své vlastní tvorbě.
První větu Schubertovy sonáty začal Say hrát v neuvěřitelně něžném pianissimu, a jak hudba plynula, sledoval jsem se stále větším obdivem, jak skvěle umí Say pracovat s tichou dynamikou. Jeho pianissimová úhozová paleta byla úžasná a klavírista ji využíval přímo mistrovsky. Těch pianissimových nuancí bylo tolik, že je ani všechny nedokážu pojmenovat – Say vykouzlil pianissima měkká, hebká, hladivá, tajemná, zářivá, hřejivá, chladivá, zpěvná, smutná, úsměvná, melancholická… A Schubertovy nádherné melodie zněly v tom tichém hávu jako sen nebo jako vzdálená vzpomínka na cosi krásného. S forte Say dost šetřil. Několik zvučnějších míst se ozvalo v první větě, větší plochy se silnější dynamikou se pak objevily ve větě finální. Leckteré partie ve forte mi sice připadaly zvukově zbytečně předimenzované, ale nic to nemění na tom, že se i tak jednalo o jedno z nejpůsobivějších provedení této sonáty, jaké jsem kdy slyšel.
Přehlídku své vlastní tvorby zahájil Say Sonátou č. 3 op. 99, nazvanou Nový život. Skladba vznikla v období pandemie, pianista ji premiéroval na svém prvním koncertě po pandemii v červenci roku 2021. Uplatňuje v ní hru s utlumenými strunami (jednou rukou tlumil struny, druhou rukou hrál na klávesách), uslyšíme tu jazzové ozvuky, efektní perkusivní partie i drobné impresionistické plochy.
Čtyři balady, které zazněly po Sonátě, jsou postavené na výrazných melodických nápadech s folklorním zabarvením. Poslouchají se velmi příjemně a nekladou na posluchače žádné velké nároky.
Předposledním číslem večera byla skladba nazvaná Černá země. Kompozice je inspirovaná písní Kara Toprak od Aşıka Veysela, jednoho z posledních tureckých lidových pěvců balad. Toto barevně nesmírně pozoruhodné dílo, v němž Say napodobuje na tlumených strunách zvuk turecké loutny saz, ale také údery hlubokých bicích nástrojů a píšťalku hrající ve vysoké poloze, považuji z celé druhé půlky Sayova recitálu za nejzajímavější.
Své vystoupení uzavřel klavírista třemi Jazzovými improvizacemi na známé melodie: Gershwinovu píseň Summertime, Mozartův Turecký pochod a Paganiniho Capriccio č. 24. Jedná se v podstatě o „přídavkové“ skladby – nápadité, virtuózní a neobyčejně efektní. Parafráze na Turecký pochod je tak vtipná, že jsem se několikrát nahlas rozesmál.
Say hrál všechny své skladby brilantně, s ohromným elánem a s báječným rytmickým odpichem, a tak nebylo divu, že posluchači ocenili jeho recitál potleskem vstoje.
Na závěr nemohu nezmínit velice zvláštní rys Sayovy hry, a to jeho osobité pohybové kreace. Ty mne totiž zpočátku – než jsem si na ně zvyknul – nejen překvapovaly, ale nezřídka i zneklidňovaly. Umělec často zvedá v pauzách ruce vysoko nad klavír, což působí přinejmenším podivně. Můžeme to vnímat jako stylizovaná dirigentská gesta, ale stejně tak v tom můžeme vidět třeba pohybový doprovod k nějakým magickým rituálům. Ještě neobvyklejší byly ale Sayovy pohyby hlavy. Umělec se co chvíli nakláněl obličejem k posluchačům, jako by jim chtěl během hry urgentně něco důležitého sdělit, či – a to bylo zvlášť iritující – jako by se chystal někoho v publiku pokárat. Ale nezdálo se mi, že by to bylo vypočítané na nějaký vnější efekt. Fazil Say je zkrátka takový. V každém ohledu je to skvělý pianista, který rozhodně stojí za pozornost.
