Cyklus klavírních recitálů pod hlavičkou Janáčkovy filharmonie Ostrava v pondělí 26. března završil ruský pianista Alexander Melnikov. Jeho sólový recitál v Domě kultury města Ostravy nabídl pouze jedno jediné dílo, avšak natolik epochální, že pokrylo časový rozměr bezmála dvou koncertů. Melnikov v Ostravě patrně jako první interpret v historii tohoto města zahrál všech 24 preludií a fug op. 87 Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče.
Setkal jsem se v životě s mnoha skladateli, kteří hovořili o Temperovaném klavíru Johanna Sebastiana Bacha s bezmeznou úctou. Jeden z nich, ostravský skladatel Eduard Dřízga, mu říkal „hudební absolutno“ a ještě před koncem života s láskou vzpomínal na hodiny se Zuzanou Růžičkovou, v kterých jej hrál. Temperovaný klavír se stal kauzální rovnicí Dmitrije Šostakoviče v červenci roku 1950, kdy ho slyšel jako člen poroty soutěže v Lipsku v provedení fenomenální Taťiany Nikolajevy.
Šostakovič znal Bachovy klávesové skladby velmi dobře už od školních let. Ale pohnutka, pokusit se o konfrontaci s mistrem, se mu usídlila v hlavě až po lipské soutěži. Přitom se inspiroval 24 preludii op. 28 Fryderyka Chopina, které kráčí tóninami v kvintovém kruhu (Bach je řadil chromaticky po půltónech). 24 preludií a fug, tedy rovných osmačtyřicet skladeb, Šostakovič zkomponoval mezi 10. říjnem 1950 a 25. únorem 1951. Během práce na preludiích a fugách se svou typickou tvůrčí hypertrofií pracoval na dalších komorních skladbách i na 10. symfonii e moll. Oficiální premiéry se ujala Taťiana Nikolajeva, jejíž provedení se na dlouho stalo interpretačním kánonem.
.jpg)
Umělecké aktivity Alexandra Melnikova jsou neobyčejné. Letos už stihnul vydat zajímavou novinku Four pianos, four pieces, téměř v každém roce se prezentuje novou nahrávkou a často koncertuje sólově i v komorních variantách. Jeho sólový recitál vzbudil velkou pozornost a sál Domu kultury města Ostravy byl velmi slušně zaplněn. Kompletní provedení Šostakovičových preludií a fug si vyžádalo dvě přestávky, nejen z důvodu enormní fyzické zátěže, ale také pro potřebu doladění klavíru. Melnikov zahrál Šostakovičovy preludia a fugy dobře. Tempové a dynamické rozvržení se příliš nelišilo od jeho nahrávky. Klavírista zpočátku zaujal měkkým, noblesním úhozem, velkorysou dynamickou stavbou a snahou vypíchnout z jednotlivých skladeb jejich signifikantní emoční náladu: grotesknost, bizarnost, lyriku, hlubokou nostalgii, skepsi i čirou radost z hudební imaginace. K excelentnímu dojmu a katarznímu prožitku však něco chybělo.
Kaleidoskop nálad Šostakovičových preludií a fug je velmi obtížné „trefit“ a bohužel ne v každé skladbě se to ruskému klavíristovi podařilo. V několika málo okamžicích se Melnikov nemohl opřít o svou jinak znamenitou techniku: rytmika některých motorických pasáží vyzněla trochu „rozmazaně“, za problematičtější považuji častější nekonkrétní vedení melodie a detailnější strukturaci fugových hlasů, které se pod složitým kontrapunktickým předivem místy ztrácely. V takových okamžicích jsem měl pocit, že pianista Šostakoviče pouze přehrává bez promyšlenější snahy o iniciativnější ponor do hudební syntaxe. Melnikov hrál preludia a fugy bezprostředně za sebou, vždy po několika dvojicích skladeb si otíral ruce, čelo a klaviaturu kapesníkem. S dokonalou profesionalitou se vypořádal s nečekanými potížemi, to když se mu v závěru prvního sešitu začaly zvedat jednotlivé stránky partitury.
Provést komplet Šostakovičových preludií a fug je ekvilibristika hodná velkého uznání. A Melnikov i přes zmíněné detaily zahrál fenomenální dílo ruského skladatele se ctí. Některým starším generacím v jeho provedení možná chyběl onen sovětský důraz na patos, mladší posluchači patrně čekali větší kontakt s publikem. V porovnání s nedávným ostravským recitálem Simona Trpčeského, který si diváky elegantně získal pro sebe, aniž by ztratil na vteřinu kontakt s hudbou, působil Melnikov trochu odměřeně. Ale slyšet tak dobrého Šostakoviče smazalo všechny námitky. Po naprosto unikátním nastudování Lady Macbeth v Národním divadle moravskoslezském to byla pro ostravskou kulturní veřejnost další ojedinělá možnost nahlédnout pod pokličku skladatele, který se svým dílem stal nejpřímějším a nejryzejším svědkem své doby. A to není málo.
