Dům kultury města Ostravy v pondělí 12. února navštívil v rámci cyklu klavírních recitálů pod hlavičkou Janáčkovy filharmonie jeden z nejzajímavějších klavírních interpretů současnosti. Makedonský pianista Simon Trpčeski absolvoval svou ostravskou premiéru v naprosto nevšedním programu, kterému dominovala klavírní verze orchestrální suity Šeherezáda Nikolaje Rimského-Korsakova.
Jako první měl zaznít výběr z Lyrických kusů Edvarda Hagerupa Griega. Od norského romantika se neupustilo, Lyrické kusy však Trpčeski nahradil suitou Z časů Holbergových op. 40, jejíž klavírní verze vznikla dříve, než slavná orchestrální úprava. Říká se, že někteří pianisté hráli už, když přicházeli na pódium. Když se v Ostravě u klavíru objevil Simon Trpčeski a pomalým, vlídným hlasem pozdravil česky publikum, pocítil jsem k usměvavému pianistovi s šibalskými ohníčky v očích sympatie. Trpčeski vyjádřil vděčnost za to, že může v Ostravě poprvé koncertovat a bez rozmýšlení, jakékoli přípravy a koncentrace položil ruce na klavír a spustil.
Od úvodních tónů vzletného Praeludia Allegro vivace Trpčeski rozvíjel poutavý hudební obraz s naprosto úchvatnou vyrovnaností basů, středních hlasů a melodie, kterou delikátně dynamicky odstiňoval s jemností letního vánku. S jak minuciózní rytmickou pregnancí klavírista pracoval v následující Sarabandě, nad tím se tajil dech, včetně prokresleného vedení hlasů a vkusné pedalizace. Gavotta třetí věty zurčela vzletnou dynamickou a agogickou výstavbou, Trpčeski si její humorem prosvětlenou melodiku užíval, jeho rytmické cítění a sofistikovaná rubata měla taneční šarm a jiskřivý půvab. Vrcholem byl následující Air, kde pianista ukázal, že nejen ostrovtip, ale i hluboce reflexivní výraz, je samozřejmostí jeho interpretačního talentu. Perlivě neklidné šestnáctiny závěrečného Rigaudonu už byly jakousi odlehčenou třešničkou na dortu – s pozoruhodnými dynamickými zvraty, avšak bez jakékoli přebytečné hlučnosti.
Jako druhý zazněl výběr z Písní beze slov Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Z kolosálního souboru osmačtyřiceti klavírních skladeb si pianista vybral sedm poměrně kontrastních děl, jejichž hudební výraz je vyjádřením esenciální podstaty romantického hudebního myšlení. Překrásnou lyricky posmutnělou kantilénou zaujalo zejména Allegro tranquillo (Píseň benátského gondoliéra), zajímavé byly fanfárové inspirace v Molto allegro e vivace (Lovecká píseň) i deziluzivní melancholie Allegro non troppo (Ztracené štěstí). Ve srovnání s formálně kompaktní Griegovou suitou posluchačský přechod k drobnějším klavírním kusům postrádal mírně napětí. Na druhou stranu však ušetřil uši a pozornost obecenstva před finální kompozicí, která zazněla po přestávce.
Orchestrální suita Šeherezáda op. 35 Nikolaje Rimského-Korsakova byla dokončena v létě roku 1888. Program, kterým se skladatel řídil, byl značně volný; jednotlivé, navzájem nesouvisející epizody z pohádek Tisíce a jedné noci však semknul hudebními motivy, které prostupují všechny části suity. Rimskij-Korsakov se sám ohradil proti přílišnému lpění na mimohudebním výkladu skladby, když napsal, že měl v úmyslu vytvořit spíše „kaleidoskop pohádkových postav a obrazů orientálního rázu.“ Ty zastřešil jednotícím motivem princezny Šeherezády, který se vine celým dílem. Melodicky opojnou a instrumentačně neobyčejně barvitou partituru převedl do klavírní stylizace belgický skladatel Paul Gilson.
Obával jsem se, že Trpčeski představí Šeherezádu jako muzeální leporelo orientálních motivů s bombastickou zvukovostí, aby nahradil lesk a objemnost partitury Rimského-Korsakova, ale jeho tvořivá interpretace našla i v případě této kompozice ideální míru v respektu k notovému zápisu a vlastním, osobitým vkladem a pojetím. Trpčeski zahrál Šeherezádu s takovou hudební intuicí, jako by byla odjakživa psána pro klavír. Přitom velmi šetrně pracoval s výrazem, jednohlasé téma Šeherezády zahrál spontánně a hravě. Strohé, kontrastní motivy zase vybavil ostřejší barvou. Zahušťování faktury v poslední čtvrté větě, s nesmírně náročnými akordickými sekvencemi a oktávovými paralelismy v prudkém tempu, zvládnul se zřetelným odlišením hlasů a témat, která zde naposledy vystupují. Přitom předvedl vynikající techniku v pasážích a figuracích, která spěla k úžasnému závěru na repetovaném tónickém akordu.
Hudba je jazykem emocí a muzikalita je schopnost tomuto jazyku porozumět prostřednictvím interpretace. Simon Trpčeski v Ostravě ukázal, že jeho hudební inteligence je naprosto mimořádná a umožňuje mu zhostit se úkolů zcela výjimečných. Činil tak pokaždé s neokázalostí, přiměřenou gestikulací a prožitkem. V každém ohledu ponořen do hudební matérie, a přesto citlivý a pozorný k vnímání a potřebám publika. Právě s tímto médiem Trpčeski po celý koncert neztratil kontakt: jeho přemýšlivé, zkoumavé i usměvavé pohledy do publika podněcovaly k aktivitě a účasti a byly dávkovány ve zdravé míře. Ostravská premiéra se Simonu Trpčeskému, kterého Ostrava nechtěla pustit z pódia, skutečně povedla znamenitě.
