Jakub Zahradník je mužem mnoha profesí – známe ho jako skladatele, klavíristu a básníka, ale také jako velmi schopného manažera se spoustou zajímavých nápadů. A protože mu – jak sám říká – nestačí k životu pouhý jeden klavír, pořídil si k tomu všemu ještě klavírní obchod. Otevřel jej v říjnu roku 2016 v Braníku, pár kroků od Vltavského nábřeží, a nazval ho Pianotéka. Kromě obchodování s klavíry se ovšem v Pianotéce děje navíc leccos zajímavého, jako je kupříkladu koncertní řada, která začala v loňském roce a kterou bychom mohli nazvat „Třikrát devatenáct“. Každého devatenáctého dne v měsíci v 19:00 hraje totiž v Pianotéce některý z našich (a občas dokonce i zahraničních) významných klavíristů. A letošní nabídka je vskutku reprezentativní: jako první tu hrála 19. ledna Jitka Čechová, v únoru předvede své umění Ivo Kahánek, po něm Tomáš Víšek, dále pak to budou mimo jiné manželé Wiesnerovi a manželé Ardaševovi. Zatímco první dvě devatenáctky projektu nemusí vzbudit až tak velkou pozornost, jeho třetí devatenáctka je skutečnou kuriozitou: na koncert má přístup pouhých 19 posluchačů.
Lednový recitál Jitky Čechové byl skvělým vstupem do nového roku. Umělkyně si pro něj připravila výběr ze Smetanových Snů, a protože je Pianotéka plná nejrůznějších klavírů, hrála každou větu tohoto cyklu na jiný nástroj. Posluchači si tak mohli užít nejen její báječné pianistické umění, ale také měli možnost vychutnat si rozdíly ve zvuku jednotlivých klavírů. Ke Smetanovým Snům přidala pak pianistka ještě Scarlattiho Sonátu C dur, Smetanovu Přívětivou krajinu a Janáčkův Lístek odvanutý, a na úplný závěr, když už se atmosféra značně uvolnila, dokonce i Ježkův Bugattti Step. Celkem vystřídala Jitka Čechová během večera čtyři křídla a pět pianin nejrůznějších značek. Suverénnost, s jakou zvládala výměny nástrojů, budila všeobecný obdiv, přičemž vrcholným jejím číslem, téměř už cirkusovým, byla Smetanova Etuda C dur, v jejímž průběhu prostřídala umělkyně hned tři křídla. Neméně však okouzlila klavíristka publikum svým bezprostředním průvodním slovem – dozvěděli jsme se od ní mnoho zajímavého nejen o Smetanovi a jeho klavírní tvorbě, ale také o jejím nedávném čínském turné. Posluchači seděli při koncertu na židlích rozmístěných volně mezi nástroji, každý se sklenkou vína v ruce, a tak, jak Jitka Čechová střídala klavíry, i oni se mohli mezi jednotlivými čísly libovolně přesouvat, aby na ni lépe viděli, anebo se mohli smířit s tím, že z ní vidí jednou jen ruce, podruhé jen boty, pak třeba jen část obličeje či její záda, anebo ji třeba občas nevidí vůbec.
Originálním zpestřením neformálního večera byly improvizované vstupy Jakuba Zahradníka, který se ukázal být skutečně nadšeným fanouškem klavírů, jakož i všeho, co s nimi souvisí. V průběhu vystoupení Jitky Čechové seznámil posluchače zábavnou a názornou formou se spoustou pozoruhodných technických detailů a ve svém profesionálním zápalu zašel až tak daleko, že během několika málo vteřin „vysvlékl do naha“ dvě pianina.
Pianotéka má rozlehlé skleněné stěny a kdo z posluchačů seděl čelem k nim, mohl během koncertu sledovat míhající se automobilová světla na setmělé ulici či chodce na chodníku, z nichž mnozí se zastavovali a dívali se prosklenou stěnou, co že se to v Pianotéce děje. Jejich přízračně nasvětlené obličeje, které se nečekaně zjevovaly za sklem, aby po chvíli zmizely do tmy, dodávaly celé hudební produkci lehce surrealistický nádech. Ale i to se nakonec zdálo být v intencích onoho zvláštního večera, který byl přes všechno nečekané, co se na něm dělo, velmi příjemný a pozitivní. Lidé, kteří mají rádi klavír a kteří s ním chtějí zažít něco hezkého, zajímavého a přitom neobvyklého, by si „devatenáctkové“ večery v Pianotéce neměli nechat ujít.